Javořice v novinách

Jihlavský kraj by se měl přejmenovat na Kraj Vysočina. Členové krajského zastupitelstva o tom rozhodli na svém třetím zasedání, které se tentokrát uskutečnilo v Havlíčkově Brodě. Ze čtyřiceti přítomných zastupitelů pro změnu hlasovalo devětadvacet, dva byli proti a devět se hlasování zdrželo. Krajští zastupitelé včera jednali také o podobě praporu a znaku. Podle ankety vyhlášené krajským úřadem se lidem nejvíce líbí symbol nejvyššího vrcholu Českomoravské vrchoviny – Javořice, poté jedle nebo bramborový květ. „O konečném vzhledu by měla rozhodnout komise odborníků na heraldiku,“ vysvětlil Vystrčil.

(MfD, 21. 3. 2001)


Námraza na Telčsku zničila místy sto procent lesů

Kalamity lesních porostů v okolí Telče, způsobené prosincovými námrazami, jsou v současnosti odhadovány na 190 000 kubických metrů dřeva. Řekl to dnes zpravodaji ČTA vedoucí polesí státního podniku Lesy v Telči Milan Vala.

«Nejvíce poškozené jsou oblasti v okolí hory Javořice, kde zůstala na větvích námraza i po vánoční oblevě,» uvedl. Škody, které dosahují až dvojnásobku roční těžby dřeva, prý zatím nelze v penězích vyčíslit. Podle informací ředitele Městských lesů v Jihlavě Václava Kodeta je téměř ze 100 procent poškozeno 900 hektarů porostů městských lesů v okolí obcí Nepomuky a Stonařova. Kalamita poničila přibližně 30 000 krychlových metrů dřeva, tedy přibližně jeden a půlnásobek roční těžby v městských lesích.

«Podle vyhlášky Okresního úřadu jsme navíc povinni zpracovat poškozené dřevo nejpozději do 30. dubna kvůli nebezpečí rozšíření kůrovce,» upřesnil V. Kodet. Jak dodal, jeho pracovníci, přestože spolupracují s dvanácti soukromými těžebními subjekty, těžbu mimořádného množství kalamitního dříví do tohoto data zřejmě nezvládnou. «Pokud by se tak stalo, museli bychom spolu s okresním úřadem přijmout razantní opatření proti šíření kůrovce,» uzavřel V. Kodet.

(ČTA, 17. 1. 1996)

[POZNÁMKA: Ach, ten pokrok! K propuknutí kůrovcové kalamity dnes už není zapotřebí žádné námrazy ani vichřice.]


Grandiózní dílo se již nyní tyčí do výšky 140 metrů a na dálku svítí červenou a bílou barvou. Potkáváme prvního známého z dřívějších návštěv stavby. Je jím autor projektu vysílače «Jihlava–Javořice» ing. Antonín Pačes z Hutního projektu Praha, současně i autor projektu pomocného zařízení, které má za několik dnů dopravit anténní systém polské firmy ZARAT na vrcholek stožáru. Provádí zde autorský dohled při montáži a je, zdá se, spokojen. Ještě než jdeme za partou montážníků z Hutních montáží Ostrava vedenou mistrem Josefem Michalčíkem, domlouváme se s ing. Pačesem na pořízení videozáznamu z montáže dvou desetimetrových dílů vysílače. «To víte že vím, na koho se můžete v Jihlavě obrátit» a píšu mu telefonní číslo DK ROH.

Jdeme k montážníkům. Sklánějí hlouběji hlavy v bílých přilbách a zakrývají rozpaky. Mířím k nejmladšímu. Je to Martin Kokeš — elév party. Na stavbě je teprve týden. V červnu skončil strojní průmyslovku, chtěl by však pokračovat na vysoké báňské. «Tady teprve poznávám, jak to chodí v praxi.» Dalším vyhlédnutým objektem je opálený muž s hezkým úsměvem, Vladimír Biro z Krásna nad Kysucou. «Je to můj třetí stožár, v podniku pracuji 16 let. Je tady dobrá parta a nic mi, kromě rodiny, nechybí.»

«Ti nátěrkové také patří k vám?» ptám se na mládence od červené barvy. Od mistra Michalčíka se dovídám, že to jsou horolezci TJ Tatran Praha, kteří si zde přivydělávají na náročného koníčka. Dva z osmičlenné party, Josef Zeman a Václav Špirka, se nechávají jen zvolna vyrušit od práce. Sedám si s nimi na ještě nenatřený kus a povídáme si o všem možném.

O tom, že mě čeká překvapení spojené s velkým dobrodružstvím, zatím nic netuším (ale krk bych za to dala, že se připravovalo právě v té chvíli). Několik stručných vět uvádí do pohybu skupinu mužů. Právě tolik, kolik jich je zapotřebí k obsluze jeřábu DEMAG TC 2000. Partu jeřábníků vede Jaroslav Říha. «Přijeli jsme 10. srpna. Kolos dlouhý 20 metrů a široký tři metry přijel z Ostravy po svých kolech, která jsou upevněna na sedmi nápravách. Pracuje pro Hutní montáže již 11 let a tak dlouhé rameno jako tady jsme naposled použili při stavbě Kojálu.» Jako na povel se rameno jeřábu dává do pohybu a dva muži upevňují na jeho konec kabinku, vlastně jen ohrádku s podlahou. Již tuším, co se bude dít.

Pojedeme nahoru. S obavami pokukuji po Ivanu Holasovi, ale když vidím jeho nadšení nad možným fotografickým úlovkem, přenáší se nadšení i na mne, i když všichni ostatní ode mne očekávají zřejmě něco úplně jiného.

Nastupujeme. Kabinka s posádkou Ivan Holas, Antonín Pačes, Josef Michalčík, jeho zástupce Miroslav Strýček s vysílačkou a já jsme vynášeni jeřábem nahoru. Povely hlášené vysílačkou podle přání fotografa bez chyby a okamžitě provádí jeřábník Zdeněk Zajíc. Všichni se po mně pobaveně dívají, ale mé nadšení a měkké a plynulé pohyby ramene jeřábu zamezují u mne pověstným příznakům kinetózy.

Krajina Javořice pod námi se stužkou příjezdové cesty, staveniště stožáru i provozní budovy i starý vysílač vypadají jako nakreslené na krabičce od zápalek. Modravý horizont s okrovými obdélníčky pokosených polí a s vesničkou jako na dlani má zaokrouhlený tvar. Vždycky jsem si myslela, že za to může nedokonalá optika fotoaparátů…

Čarovný pohled na krajinu ruší pouze cvakání spouště. Vrcholový pohled je z místa nad 140metrovým stožárem, z něhož je vidět na nejvyšší plošinu, která bude poslední zastávkou obslužného výtahu [POZNÁMKA: ve skutečnosti výtah končí ve 100 metrech]. Dál, do výšky 160 metrů budou muset opraváři po žebříku. Fouká studený vítr, ale prokřehlý fotograf nežehrá na to, že je mu zima, ale na to, že si nevzal pořádné vybavení.

Pomalu sjíždíme dolů a aby řeč nestála, povídám si s mužem s vysílačkou na krku. Skromně říká, že Javořice je jeho sedmým stožárem, poslední byl ve Svitavách, i o tom kam si chodí po práci v Jihlavě odpočinout. Každé ráno v 5.15 je odváží autobus z Jihlavy na Javořici.

Děkujeme s Ivanem Holasem za nevšední zážitek a ještě se s celou partou fotografujeme na památku – na poslední film a poslední okénko. Ve středu 6. září proběhne na Javořici další kontrolní den. Právě na ten den je ohlášen i šéfmontér firmy ZARAT, protože díly s anténním systémem mají být už v té době na místě.

Bude-li ovšem vše připraveno dříve, bude si muset i on pospíšit. Čas je neúprosný, i když se píše teprve rok 1989. Připomínám to proto, že původní termín zahájení provozu vysílače měl být až v polovině roku 1990. Podle zkráceného termínu by však měl být zprovozněn již koncem tohoto roku. Vše nasvědčuje tomu, že bude. Alena Palánová

(Jiskra, 1. 9. 1989)

[POZNÁMKA: V listopadu se i nad Javořicí přehnaly dějiny a zkracování termínů už pak nikdy nikoho nezajímalo. Vysílač byl nakonec spuštěn až v létě roku 1990 – přesně podle původního plánu, který už tehdy asi počítal se vším možným…]


Kdy zahájí vysílání?

Na stavbě televizního vysílače Javořice se ve středu sešli zástupci investora, hlavního dodavatele a ostatních subdodavatelů stavby. Z kontroly vyplynulo, že předpokládaný zkrácený termín zahájení vysílání II. programu Čs. televize bude splněn, protože všechny práce pokračují podle harmonogramu. V současné době upevnili pracovníci Hutních montáží základní díl stožáru a pracovníci Průmyslového podniku města Plzně do něj usadili kabinu obslužného výtahu švédské firmy Alimak. Investor stavby, Správa radiokomunikací Praha, usiluje o to, aby diváci z Vysočiny mohli sledovat II. televizní program již o Silvestru.

(Jiskra, 7. 7. 1989)


Kontrolní den na Javořici

Ve středu se sešli na stavbě televizního vysílače Javořice zástupci investora Správy radiokomunikací Praha se zástupci hlavního dodavatele Průmyslových staveb Brno, závod HV 3 Jihlava a subdodavatelů.
Z kontroly vyplynulo, že dodavatelé dodržují časový plán prací. Hrubá stavba provozní budovy je hotova v předstihu a dodavatel ocelového nosiče výkonného anténního systému Hutní montáže Ostrava dopravil již na místo všech dvacet osmimetrových dílů. Montáž stožáru je plánována na měsíc červenec.

(Jiskra, 9. 6. 1989)


Daň zimě i na Jihlavsku

Na lesních kulturách došlo k rozsáhlým polomům, jejichž objem přesáhne zřejmě 100 000 kubíků. Postiženy jsou zejména lesní závody v Telči a Henčově. Námraza a sníh způsobily velké škody především v lesním masívu Javořice, kde škodu lze zatím těžko odhadnout, protože si příroda vybírá svou daň i nadále.

(Rudé právo, 24. 1. 1974)


Není klidu na Javořici…

Na Javořici vznikl prales. Naši reportéři na místě lesní katastrofy

Den nebyl právě vábný: obloha chvílemi znachověla, krajina se zbarvila do krvava. Křivolakými uličkami starobylé Telče, ležící v cípu Českomoravské vrchoviny, se od samého jitra proháněl vítr: město se plnilo pískotem, šumem. Lidé se choulili před větrnými nárazy a raději zacházeli do podloubí lemujícího jako kamenná krajka prostorné náměstí. Stromy v parcích hluboko skláněly holé koruny, sníh se vznášel ve spirále k temnému nebi.

Vichr prorval široký koridor, jako nějaká armáda si vytvořil předmostí. A neurvale se dral kupředu. Stromy se zmítaly ve smrtelné křeči, praskot drcených kmenů a větví se rozléhal jako výstřely do sebe zakleslých vojsk široko daleko. Staleté kmeny se lámaly jako sirky, lesní zvěř v panické hrůze prchala ze spouště. Některé kusy nalezly hrob pod sutí dřeva… Zkázonosné dílo ustalo až druhého dne…

Javořice tonula v mrtvém tichu, ani ptáci se neodvažovali zaletět do lesů, které jsou jejich odvěkým domovem. Ticho rušil pouze občasný pád zmasakrovaného stromu, který se svezl ze sousedova náručí k sněhem pokryté půdě. Dokonáno jest…

Lidé, kteří se vzápětí dostavili na místo hrůzy, oněměli úžasem. Tam, kde se ještě před několika hodinami rozkládal les, z něhož těžili nejlepší dřevo — rezonanční — na hudební nástroje, je prales. Smrky odhalují kořání, zpřelámané kmeny do šedi zimního dne svítí bělí a hnědí nádherně rostlých zdravých těl.

Bilance je netušená: na více než sto čtyřicet tisíc stromů pokáceno, 130 000 plnometrů dřeva na pěti polesích. Skonal i «král» Javořice, věkovitý smrk, dosahující téměř čtyřicetimetrové výše, o průměru sto dvaceti centimetrů. Vydá na dvanáct kubíků…

Lesní katastrofa, jaké není v kraji pamětníka! Ba ani historické záznamy vedené od roku 1735 ničeho podobného neobsahují.

Stáhli sem dřevaře z celého závodu! Přišli na pomoc i brigádníci ze Slovenska, pořád to však nestačí! Komu čest, tomu chvála — jednotná zemědělská družstva vypomáhají traktory, ale roboty je na celý rok! A hlavně, aby se tady neusadil kůrovec. Druhá, o nic méně tragičtější kalamita!

Příčiny katastrofy? Už před vánocemi začala narůstat jinovatka, která se v krátkém čase proměnila v ledovatinu. Koruny stromů jsou přetíženy, spočívají na nich centy zmrzlého sněhu. Tak sklánějí košaté hlavy blíž a blíž k matičce zemi…

Potřebovali by oblevu. Meteorologické zprávy jsou proto bestsellerem zdejších lesáků. Větry zde většinou dují od západu. Nejhorší je vítr vanoucí od jihovýchodu, východu. Právem si vysloužil smutné přízvisko bořivý!

Teď je v lesích poblíž Telče slyšet hvízdot pil. Lesáci se tuží ze všech sil, nutně však potřebují posilu! Desetitisíce kubíků nejkvalitnějšího dřeva stojí za to!

Lesní správy, brigádníci, co vy na to? Napište nám o svém rozhodnutí! Rádi je otiskneme jako příklad soudružské pomoci v nouzi nejvyšší!

(Rudé právo, 12. 2. 1972)


Mlha a jíní škodí na Českomoravské vrchovině spojařům nadále. Okresy ohlásily již na 300 zpřelámaných a vyvrácených telefonních sloupů. K urychlení oprav přijíždějí na pomoc na Vysočinu montéři z jiných jihomoravských okresů. Po celou noc strhávali námrazu z vedení vysokého napětí pracovníci jihočeských energetických závodů ve vyšších polohách okresu Jindřichův Hradec. Ve čtvrtek ráno znovu zbavili přípojku k televiznímu vysílači na Javořici osmicentimetrové námrazy. Jednotlivé poruchy s nasazením všech sil dosud stačí odstraňovat.

(Rudé právo, 9. 2. 1968)


Signál z Javořice: námraza nehrozí

S prvními většími mrazy v jižních Čechách přišel i čas Javořice. Je to kopec, na němž v nadmořské výšce přes 800 m je umístěna přenášecí stanice televize. Energetici z Jindřichova Hradce si zde zřídili a dali do provozu svou vlastní námrazovou stanici. Tvořící se led služba váží a měří. Denní údaje z Javořice slouží nejen jindřichohradeckým energetikům, ale i podnikům v Českých Budějovicích a Výzkumnému ústavu v Brně k předpovědím na příštích dvanáct hodin. Pruh země od rakouských hranic ve směru Nová Bystřice, Studená, Strmilov, Jihlava, Humpolec a Havlíčkův Brod je nejožehavějším místem v Čechách a na Moravě, kde vznikají největší námrazy. Na svém úseku se starají jindřichohradečtí energetici zhruba o 100 km linek vysokého napětí 22 000 voltů. Podle posledních hlášení námraza prozatím nehrozí, přestože jindřichohradeckým energetikům způsobují každý rok vánoční svátky a Silvestr největší starosti.

(Rudé právo, 13. 12. 1967)

[POZNÁMKA: Meteostanici na Javořici bychom rádi uvítali znovu po 50 letech!]


NEJVYŠŠÍ HOROU na Českomoravské vrchovině není Devět skal, ale Javořice. Má nadmořskou výšku 836,2 m, zatímco Devět skal jen 836,1 m. Do posledního měření se uvádělo, že Devět skal má nadmořskou výšku 837 m a Javořice o 2 m méně. Odborníci tuto změnu vysvětlovali na tiskové besedě v Brně současnými pohyby zemské kůry a dokonalejšími metodami měření.

(Rudé právo, 17. 4. 1965)

[POZNÁMKA: Již na vojenské mapě z roku 1963 je u Javořice uváděn «dnešní» údaj 836,5 m. Proč Rudé právo dva roky poté nadšeně referovalo o výšce 836,2 m, která se na vojenských mapách poprvé objevila v roce 1955, zůstává záhadou. Lze však předpokládat, že vojenská kartografie byla v minulosti poněkud napřed oproti oficiálním mapotvorným institucím. Mimochodem: velice by nás zajímalo, zda by geodeti dnes naměřili na Javořici stejnou výšku, jakou zjistili před více než 50 lety!]


Než s jarem vyjedou

Leccos už pamatuje Javořice, nejvyšší «hora» Vysočiny. Nikdo se k ní ale doposud neobracel s takovými myšlenkami jako ti z těsných místností kanceláře kunžackého družstva. Když zdvihnou hlavy od papíru, projdou se a vyhlédnou z okna, horu nevidí. Říkají slova v těch místech zatím málo slýchaná: Technologická karta, harmonogram, koeficient, zkrátka skoro jako ve fabrice. Co si to tu zamanuli?

Jednoho dne složí hustě popsané a pokreslené papíry do růžových desek a zvenku napíší: Komplexně mechanizovaná četa v JZD Kunžak.

(Rudé právo, 28. 2. 1962)

[POZNÁMKA: Kdyby soudruzi vstali od svých růžových desek a vyšli na pole, Javořici by spatřili – přímo nad kostelem.]


Zlepšení televizního příjmu na Vysočině

Prvního ledna 1961 začne celodenně pracovat nový televizní vykrývací vysílač na vrcholu Javořice na hranicích Jihočeského a Jihomoravského kraje. Pomůže zlepšit televizní příjem hlavně v okresech Jindřichův Hradec, Jihlava a Pelhřimov.

(Rudé právo, 29. 12. 1960)


Nový televizní vysílač na Vysočině

Nad vrcholky Vysočiny na rozhraní jihlavského a jindřichohradeckého okresu, na více než 800 metrů vysokém vrchu Javořice, se již tyčí 60 m vysoká věž trubkové konstrukce. Je to nový vykrývací televizní vysílač, který má občanům na Jihlavsku a v oblasti Vysočiny umožnit kvalitní televizní obraz. Konstrukci vysílací věže postavili montéři z Vítkovických železáren Kl. Gottwalda, vedeni soudruhem Z. Plockem, za necelých pět týdnů.

Nyní čekají na Javořici na montéry ze Sovětského svazu, kteří zde budou instalovat nejnovější sovětské vysílací zařízení. V červenci dokončí pracovníci správy dálkových spojů instalaci anténního systému a elektroinstalaci. V brzké době pak budou dokončeny ostatní potřebné přípravy, aby pokusné vysílání na Javořici mohlo začít ještě letos.

(Rudé právo, 20. 7. 1960)


Zanedlouho vzpomínáme na poznámku v pokynech pro účastníky, kteréhožto pokynu vypracoval, vytiskl a včas nám předal sám vodič. Je tam doslova: «Prostoru o poloměru cca 30 km kolem Javořice se říká výstižně Moravská Sibiř; připravte se tedy na značné tepelné rozdíly a teple se oblečte. Nic nekoukejte na to, že je červenec: je-li v Praze +30 °C, může být na Javořici klidně jen +13 °.» Tady náš slavný vodič přehnal. Poznali jsme to na vlastní kůži, že ta jednička před trojku nepatří. Proto již ve tři hodiny ráno tábor oživuje a je vidět postavy zahalené do všelijakých balad z hadrů, jak pobíhají a shánějí abstraktní teplo…

(Reportáž z «polního dne» amatérských radiotelegrafistů, 1951)


Ba naopak, málokterý z telečských a okolních rybníků není písčitý. Hlíny je všude málo; není jí dost na polích, kde by se tedy vzala v rybnících. Vysoko, skorem až pod Javořicí je rybník Pařezitý. Kdo jej viděl po prvé, myslel, že je v Tatrách, že je to Štrbské pleso, jasný, křišťálově čistý, vroubený vzrostlými smrky. Takový je ten rybník a v něm jsou pstruzi – duháci. Ale to není všechno, kamkoliv se člověk podívá s rozhledny na Javořici, všude, všude se lesknou rybníky, drobné i velké rybníky, jež, Bohu budiž děkováno, založili kdysi páni, v jejichž znaku byla růže.

(Svobodné noviny, 19. 7. 1946)


Kolem zchátralé kapličky, stulené pod mohutnými prastarými lipami skutálíme se k jednomu z ramen Vápovky. Načerpalo zásobu vody pod Veselským vrchem v nevcehelských lesích a napojilo již objemný rybník. Pod ním v dolíku pohání omšelý mlýn a chvátá hlubokým údolím pod Vápovskou horou a pod Chřástovem do otevřenější krajiny. Stoupáme pěšinou kolem lesa, abychom si nadešli, a již se před námi zřetelně rýsuje ořechovské návrší, které musí naše cesta překročit. Po levé straně nad hájovnou se pase zkamenělé stádo a bílá silnice stoupá k nejvyššímu bodu v kraji. Panorama se otevírá. Před námi vysoké stromy podél silnice, lesíky a kázky, na obzoru líbezný obraz telečské kotliny. Na jeho rámec se posadily zespodu vrcholky lesních stromů, nahoře jej uzavírají zalesněné vrchy s modrou oblohou. Slunce již dávno nám vyšlo za zády. Vzduch je čistý a jako křišťál průhledný, jen zleva v dálce je trochu zamlženo. Tam je les Klínek, oblíbené výletní a vycházkové místo telečských měšťanů, zvláště mládeže. Rozložil se dole pod temnými hvozdy horského pásma, jemuž vládne nejvyšší Hradisko, a pod návrším s vískou Borovnou. V popředí se řadí staroměstské domy, z nichž vybíhá silniční stuha do zoraných polí. Přes vysoký zalesněný pás v pozadí pohladíme zrakem bližší svatojanský kostel na samotě před vsí Krahulčím a již nás na obzoru upoutají svítící bílá stavení vesničky Světlé na úbočí Javořice. Široce rozložená hora zdá se na dosah. Na vrcholku jen nízký porost, zato se všech stran ji vroubí tmavé lesy. Zase úzký proužek silnice se v dálce zabělá a oko spočine nad bližšími, většinou listnatými háji roštýnskými. Z nich se vyhoupla šedivá sedmihranná věž starého hradu a doplňuje vábný rámec, ukončený vpravo blízkým Kamenným lesem. Jako nadechnuto na tmavším pozadí prostírá se před námi světlé panorama města. Nad domy ční k nebi šedivý prst věže svatého Ducha s pěti štíhlými červenými jehlanci. Opodál dvě mohutné báně s lucernami a s dlouhým hrotitým zakončením věží kostela Jesuitského a v těsném sousedství charakteristická gotická věž farního kostela. Jako tři strážcové vznášejí se nad rozsáhlými budovami starobylého zámku. Hladina rybníka se zaleskne v popředí mezi stromovím, z něhož se hlásí ještě vížka kaple U svaté Anny a vpravo kostelíka štěpnického. Všude se mísí mezi červené a tmavé střechy domů zlatistá patina starobylého města. Obraz doplňuji domky prodloužených krajních ulic a stromořadí vyběhlá z města: silniční alej Kaštany ke kostelu sv. Jana a ke Krahulčí, oblíbené Lipky s prastarými lipami kolem Bažantnice do lesa Parku. Před ním je myslivna a kaplička sv. Karla s upomínkou na vlky v tomto kraji, vyzděnou vlčí jámou. Přes les se derou červené střechy vísky Hostětic. Několik drobných kapliček se zabělá s páskem silnice mezi poli a stromovím a na kopci pod roštýnskou věží kaple sv. Vojtěcha. Vše je v barevném kaleidoskopu vyladěno.

(Lidové noviny, 12. 12. 1943)


Ta naše vysočina Českomoravská (Panu Tomáši Zapletalovi.) Miluji ten drahý pohled s úpatí Javořice na panorama lesů, vesniček a věží, který se nad Světlou oku naskýtá. Pouze tři takové výhledy znám, které mne uchvacují a dojímají až k slzám. Václavské náměstí v Praze, dívám-li se od Musea dolů, cesta s Javořice přes Světlou k nám na Studenou a za našimi humny ponurý obraz Jeníkovů, Olšan, Palupína a Jilmu v zasněné podzimní kráse zářijových obzorů. Snad je to divné přirovnání — Václavské náměstí a Jeníkovy. Nechci přirovnávat, pouze pravím, že to jsou pohledy, které mne uchvacují a dojímají. Miluji příliš naši vysočinu, ten drahý země kout, to své rodiště. A nejvíce na podzim, který tolik sluší jejím zasněným dálkám a zamlženým lesům. Jsou to u nás lesy a zase lesy; nakupeny na sebe a za sebou, zbarvené na zeleno, modro a šedivo; ty nejzazší splývají s oblohou, jsou siné a tesklivé. Je tu ponuro a zadumaně — je tu chudo.

(Zájmy Českomoravské vysočiny, 1. 1. 1937)

[POZNÁMKA: Pan Tomáš Zapletal byl přednostou poštovního úřadu v Počátkách. Neznámý korespondent mu chtěl před koncem roku možná poděkovat za jeho činnost, ale nakonec se z toho vyklubala oslava rodného kraje.]


Na hoře Javořici dne 5. tohoto měsíce ve stínu hlubokého lesa vzdalo hold požehnané památce sv. Cyrila a Methoděje jedenáct procesí — asi 3000 lidí. Slavnostním kazatelem byl poslanec Stašek z Prahy.

(Štít – Věstník organizačního komitétu Strany katolického lidu pro diecézi královéhradeckou, 15. 7. 1926)

[POZNÁMKA: Velmi zajímavý zápis! Poutní setkání se konalo k 1100. výročí narození sv. Cyrila. Tímto se tedy přítomnost nového pomníku nad Světlou, který je zase věnován 1150. cyrilometodějskému výročí (863–2013), pěkně vysvětluje.]


TĚLESNÁ VÝCHOVA. Výstupy na Javořici.

Jižní a větší polovina Českomoravské vysočiny, vrchovina Jihlavská, je proťata podél zemských hranic mezi Čechami a Moravou tratí, jež spojuje Jindřichův Hradec a Jihlavu.
Trať mezi těmito městy stoupá až k Horní Cerekvici údolím Žirovničky a od Cerekvice klesá podél klikaté a malebné Jihlavy k největšímu pohraničnímu městu Vysočiny, přibližujíc se ve stanici Jihlávce pod horou Lískem nad Počátky až na pouhých několik kilometrů k nejvyššímu bodu celé Jihlavské vrchoviny — k pohoří Javořice.

Na mapách je Javořice označena jako hora s vrcholem o 835 metrech, avšak ve skutečnosti jde o celé malé horstvo, jehož nejvyšší místa ovládají daleko široko veliký kruh kraje na všechny strany. Tento kruh je zpestřen na Javořici nejenom jejími vlastními lesy, pasekami, roklemi, srázy i rybníky, z nichž Pařezitý nezadá svou krásou i rozlohou nejznámějším jezerům na Šumavě, okouzlený divák-turista shlíží mohutně zvlněný kraj s horskými hřbety, bílými městy a vesnicemi, mezi nimiž je všude rozstříkáno množství zrcadlových hladin rybníků, jimiž je celá Českomoravská vysočina tak bohata.

Přes to vrchol pohoří Javořice nemá rozhledny; o loňských prázdninách, někdy koncem července, byly odvezeny poslední zbytky dříví z improvisované rozhledny, kterou si tam postavili vojáci za účelem mapování, a turisté si od té doby musí velkolepý obraz blízkého i dalekého okolí skládati z jednotlivých kusů a výseků, jež jsou viděti, jednak s několika nízkých stanovišť, zřízených pro lovce, kteří chodí na čekanou, anebo s kamenů a pařezů pasek. Ale ani nejhorlivější z nich neshlédnou celý ten rozsáhlý kruhovitý a překrásný obraz horského a zalesněného kraje, jehož nejzazší lem tvoří na západě Šumava a na jihu Novohradské hory.

Dnes je nejlépe viděti na stranu moravskou, směrem k Třešti a přes Mrákotín na město Telč, jehož zámecké i chrámové věže rozeznáte i při sestupu k horské vsi Světlé a k Mrákotínu. Přes to však vrchol mohutné Javořice za výstup vždycky stojí; jde jen o to, vybrati si k tomu cestu nejvhodnější.

(Lidové noviny, 14. 7. 1925)


V neděli 26. července 1923 (koná se) celodenní výlet do Velkého lesa, k Páně Studánce, na Mnichovu Skálu, po případě zříceninu hradu Štamberk, pak na Javořici, kde výstup na nově postavenou rozhlednu – triangulační bod –, odkud krásný rozhled do nejširšího kraje.

(Ohlas od Nežárky, 22. 6. 1923)


V prosinci 1910 tvořily se za neustálých větrů východních a jihovýchodních spousty mlhy ženoucích kolem větví i kmenů stromů. Kůra ledová, jež při stálé teplotě −0,2 °C až −1,6 °C stále mohutněla až neuvěřitelné tlouštky 15–20 cm i více dosáhla. Netrpěly snad jen stromy na pokrajích lesů a na svazích východních. Zkáza vnikala i do hlubin lesních.

Nastalá obleva osvobodila sice za několik hodin lesy strašného břemena, ale bojiště pokryto zůstalo tisíci mrtvolami stromů. Na Javořici v pásmu nad 700 m vyvráceny z kořene nejstarší, mohutné stromy. Není pamětníka podobné pohromy a také není v zápisech lesního úřadu, sahajících až do r. 1770 záznamu o zkáze podobné.

(Vlastivěda moravská, 1913)


Před desíti lety konal jsem s kollegou K. celodenní výlet z Telče na Pařezitý rybník, Míchovu skálu, Javořici, Světlou a zpět. Kollega K. vedl primu, já tercii. Krásný letní den.

Nežli jsme vystoupili na Javořici, obešli jsme ji a odpočívali po poledni v krásném lesním zákoutí u Studánky Páně. Nad vršky stromů modré nebe, v lese příjemný chlad — nikde příznaku blížící se bouře.

Vstali jsme a stoupali na nedaleký již hřbet Javořice. Tam se otevřely nové obzory, ale k našemu překvapení ukázaly se i hrozivé mraky rychle postupující bouře.

Chvatně jsme sestupovali po kamenitém a stupňovitém svahu; ve chvilce byla bouřka nad námi a hrom bil téměř bez ustání. Byli jsme na nejvypjatějším místě západomoravské krabatiny.

Za krátko zalévaly nás husté proudy lijáku. Jednou udeřilo ne dál než třicet krokův od nás; jeden primán vžil se tak do úlohy zabitého, že si lehl na zem, jiný hoch, tercián, jsa ulekán a zmaten, točil se na místě jakoby na obrtlíku.

Do Mrákotína jsme dorazili ve stavu nepopsatelném. Ostatních podrobností líčit nebudu. Že se nám tenkrát nic vážného nestalo, nebylo naprosto v naší moci. Nikdy nezapomenu na ten výlet.

(Věstník českých professorů – svazek 19, 1912)


Domácí kraj

Zde v rámci zelených lučin a lesů, v nichž se třpytí tajemné hladiny rbníků, jako miniaturní alpská jezera anebo tatranská Mořská oka, dýchla na mne svým vonným dechem v srpnových dnech libezná domovina.

Poznala svého synka, poznal syn svoji máť — ó sladké shledání, opakující se důsledně takovou řadu let vždy rok za rokem.

Zde vizte Javořici na příklad!
Jaká to věrná a krásná stráže z větší části světu neznámého tohoto zakoutí. U její paty poslední zbytky zdí tajemného a celkem neznámého Štamberka, pověstmi opředeného, historii takřka neznámého sídla pradávných Templářů. Ve večerních mlhách plujících nad lesy vzrostlými na balvanech rozpadlých sřicenin domníváte se viděti bílé pláště s červeným křížem těchto do jisté míry fanatiků sledujících svou vizi odnášející jejich činnost ve zdi města svatého Jeruzaléma a vítr, ovívající smutné trosky zdí jejich dávného příbytku šeptá mi jejich životní příhody a vypráví o jejich pádu a zničení.

Vísky se bělají všady kolemkol.
Jsou malé, jsou nepatrné, jsou do jisté míry i ubohé — ale jednu vlastnost mají: vytrvale tu sedí mezi skalami a mezi lesy. Jedno pokolení vzrůstá v nich za druhým ku klopotné práci neznající odpočinku, jedno za druhým v krátku v nich umírá.

(František Novák, literární příloha Moravské orlice, 9. 9. 1911)


V neděli 18. června pořádá jednota výlet na Javořici, nejvyšší to vrch v našem kraji, s něhož je velice krásný rozhled po širokém okolí českém a moravském, ba viděti i města a vesnice dolnorakouské. K výletu tomuto pozvány bratrské české jednoty z Počátek a Žirovnice, pak z Jihlavi a Třeště.

(Sokol, 1893)


Tichá modlitba
Pane Bože, dej, ať se Národní digitální knihovna zadusí zkostnatělými paragrafy a zajde na svoje skrblení stoletých dat. Amen.


A co o Javořici stojí psáno v knihách, si přečtěte ZDE.


Reklamy

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d bloggers like this: