Napsali o Javořici

Tisk


Námraza na Telčsku zničila místy sto procent lesů

Kalamity lesních porostů v okolí Telče, způsobené prosincovými námrazami, jsou v současnosti odhadovány na 190 000 kubických metrů dřeva. Řekl to dnes zpravodaji ČTA vedoucí polesí státního podniku Lesy v Telči Milan Vala.

«Nejvíce poškozené jsou oblasti v okolí hory Javořice, kde zůstala na větvích námraza i po vánoční oblevě,» uvedl. Škody, které dosahují až dvojnásobku roční těžby dřeva, prý zatím nelze v penězích vyčíslit. Podle informací ředitele Městských lesů v Jihlavě Václava Kodeta je téměř ze 100 procent poškozeno 900 hektarů porostů městských lesů v okolí obcí Nepomuky a Stonařova. Kalamita poničila přibližně 30 000 krychlových metrů dřeva, tedy přibližně jeden a půlnásobek roční těžby v městských lesích.

«Podle vyhlášky Okresního úřadu jsme navíc povinni zpracovat poškozené dřevo nejpozději do 30. dubna kvůli nebezpečí rozšíření kůrovce,» upřesnil V. Kodet. Jak dodal, jeho pracovníci, přestože spolupracují s dvanácti soukromými těžebními subjekty, těžbu mimořádného množství kalamitního dříví do tohoto data zřejmě nezvládnou. «Pokud by se tak stalo, museli bychom spolu s okresním úřadem přijmout razantní opatření proti šíření kůrovce,» uzavřel V. Kodet.

(ČTA, 17. 1. 1996)


Grandiózní dílo se již nyní tyčí do výšky 140 metrů a na dálku svítí červenou a bílou barvou. Potkáváme prvního známého z dřívějších návštěv stavby. Je jím autor projektu vysílače «Jihlava–Javořice» ing. Antonín Pačes z Hutního projektu Praha, současně i autor projektu pomocného zařízení, které má za několik dnů dopravit anténní systém polské firmy ZARAT na vrcholek stožáru. Provádí zde autorský dohled při montáži a je, zdá se, spokojen. Ještě než jdeme za partou montážníků z Hutních montáží Ostrava vedenou mistrem Josefem Michalčíkem, domlouváme se s ing. Pačesem na pořízení videozáznamu z montáže dvou desetimetrových dílů vysílače. «To víte že vím, na koho se můžete v Jihlavě obrátit» a píšu mu telefonní číslo DK ROH.

Jdeme k montážníkům. Sklánějí hlouběji hlavy v bílých přilbách a zakrývají rozpaky. Mířím k nejmladšímu. Je to Martin Kokeš — elév party. Na stavbě je teprve týden. V červnu skončil strojní průmyslovku, chtěl by však pokračovat na vysoké báňské. «Tady teprve poznávám, jak to chodí v praxi.» Dalším vyhlédnutým objektem je opálený muž s hezkým úsměvem, Vladimír Biro z Krásna nad Kysucou. «Je to můj třetí stožár, v podniku pracuji 16 let. Je tady dobrá parta a nic mi, kromě rodiny, nechybí.»

«Ti nátěrkové také patří k vám?» ptám se na mládence od červené barvy. Od mistra Michalčíka se dovídám, že to jsou horolezci TJ Tatran Praha, kteří si zde přivydělávají na náročného koníčka. Dva z osmičlenné party, Josef Zeman a Václav Špirka, se nechávají jen zvolna vyrušit od práce. Sedám si s nimi na ještě nenatřený kus a povídáme si o všem možném.

O tom, že mě čeká překvapení spojené s velkým dobrodružstvím, zatím nic netuším (ale krk bych za to dala, že se připravovalo právě v té chvíli). Několik stručných vět uvádí do pohybu skupinu mužů. Právě tolik, kolik jich je zapotřebí k obsluze jeřábu DEMAG TC 2000. Partu jeřábníků vede Jaroslav Říha. «Přijeli jsme 10. srpna. Kolos dlouhý 20 metrů a široký tři metry přijel z Ostravy po svých kolech, která jsou upevněna na sedmi nápravách. Pracuje pro Hutní montáže již 11 let a tak dlouhé rameno jako tady jsme naposled použili při stavbě Kojálu.» Jako na povel se rameno jeřábu dává do pohybu a dva muži upevňují na jeho konec kabinku, vlastně jen ohrádku s podlahou. Již tuším, co se bude dít.

Pojedeme nahoru. S obavami pokukuji po Ivanu Holasovi, ale když vidím jeho nadšení nad možným fotografickým úlovkem, přenáší se nadšení i na mne, i když všichni ostatní ode mne očekávají zřejmě něco úplně jiného.

Nastupujeme. Kabinka s posádkou Ivan Holas, Antonín Pačes, Josef Michalčík, jeho zástupce Miroslav Strýček s vysílačkou a já jsme vynášeni jeřábem nahoru. Povely hlášené vysílačkou podle přání fotografa bez chyby a okamžitě provádí jeřábník Zdeněk Zajíc. Všichni se po mně pobaveně dívají, ale mé nadšení a měkké a plynulé pohyby ramene jeřábu zamezují u mne pověstným příznakům kinetózy.

Krajina Javořice pod námi se stužkou příjezdové cesty, staveniště stožáru i provozní budovy i starý vysílač vypadají jako nakreslené na krabičce od zápalek. Modravý horizont s okrovými obdélníčky pokosených polí a s vesničkou jako na dlani má zaokrouhlený tvar. Vždycky jsem si myslela, že za to může nedokonalá optika fotoaparátů…

Čarovný pohled na krajinu ruší pouze cvakání spouště. Vrcholový pohled je z místa nad 140metrovým stožárem, z něhož je vidět na nejvyšší plošinu, která bude poslední zastávkou obslužného výtahu [ve skutečnosti výtah končí ve 100 metrech, pozn. red.]. Dál, do výšky 160 metrů budou muset opraváři po žebříku. Fouká studený vítr, ale prokřehlý fotograf nežehrá na to, že je mu zima, ale na to, že si nevzal pořádné vybavení.

Pomalu sjíždíme dolů a aby řeč nestála, povídám si s mužem s vysílačkou na krku. Skromně říká, že Javořice je jeho sedmým stožárem, poslední byl ve Svitavách, i o tom kam si chodí po práci v Jihlavě odpočinout. Každé ráno v 5.15 je odváží autobus z Jihlavy na Javořici.

Děkujeme s Ivanem Holasem za nevšední zážitek a ještě se s celou partou fotografujeme na památku – na poslední film a poslední okénko. Ve středu 6. září proběhne na Javořici další kontrolní den. Právě na ten den je ohlášen i šéfmontér firmy ZARAT, protože díly s anténním systémem mají být už v té době na místě.

Bude-li ovšem vše připraveno dříve, bude si muset i on pospíšit. Čas je neúprosný, i když se píše teprve rok 1989. Připomínám to proto, že původní termín zahájení provozu vysílače měl být až v polovině roku 1990. Podle zkráceného termínu by však měl být zprovozněn již koncem tohoto roku. Vše nasvědčuje tomu, že bude. Alena Palánová

(Jiskra, 1. 9. 1989)

[POZNÁMKA: V listopadu se i nad Javořicí přehnaly dějiny a zkracování termínů už pak nikdy nikoho nezajímalo. Vysílač byl nakonec spuštěn až v létě roku 1990 – přesně podle původního plánu, který už tehdy asi počítal se vším možným…]


Kdy zahájí vysílání?

Na stavbě televizního vysílače Javořice se ve středu sešli zástupci investora, hlavního dodavatele a ostatních subdodavatelů stavby. Z kontroly vyplynulo, že předpokládaný zkrácený termín zahájení vysílání II. programu Čs. televize bude splněn, protože všechny práce pokračují podle harmonogramu. V současné době upevnili pracovníci Hutních montáží základní díl stožáru a pracovníci Průmyslového podniku města Plzně do něj usadili kabinu obslužného výtahu švédské firmy Alimak. Investor stavby, Správa radiokomunikací Praha, usiluje o to, aby diváci z Vysočiny mohli sledovat II. televizní program již o Silvestru.

(Jiskra, 7. 7. 1989)


Kontrolní den na Javořici

Ve středu se sešli na stavbě televizního vysílače Javořice zástupci investora Správy radiokomunikací Praha se zástupci hlavního dodavatele Průmyslových staveb Brno, závod HV 3 Jihlava a subdodavatelů.
Z kontroly vyplynulo, že dodavatelé dodržují časový plán prací. Hrubá stavba provozní budovy je hotova v předstihu a dodavatel ocelového nosiče výkonného anténního systému Hutní montáže Ostrava dopravil již na místo všech dvacet osmimetrových dílů. Montáž stožáru je plánována na měsíc červenec.

(Jiskra, 9. 6. 1989)


Daň zimě i na Jihlavsku

Na lesních kulturách došlo k rozsáhlým polomům, jejichž objem přesáhne zřejmě 100 000 kubíků. Postiženy jsou zejména lesní závody v Telči a Henčově. Námraza a sníh způsobily velké škody především v lesním masívu Javořice, kde škodu lze zatím těžko odhadnout, protože si příroda vybírá svou daň i nadále.

(Rudé právo, 24. 1. 1974)


Není klidu na Javořici…

Na Javořici vznikl prales. Naši reportéři na místě lesní katastrofy

Den nebyl právě vábný: obloha chvílemi znachověla, krajina se zbarvila do krvava. Křivolakými uličkami starobylé Telče, ležící v cípu Českomoravské vrchoviny, se od samého jitra proháněl vítr: město se plnilo pískotem, šumem. Lidé se choulili před větrnými nárazy a raději zacházeli do podloubí lemujícího jako kamenná krajka prostorné náměstí. Stromy v parcích hluboko skláněly holé koruny, sníh se vznášel ve spirále k temnému nebi.

Vichr prorval široký koridor, jako nějaká armáda si vytvořil předmostí. A neurvale se dral kupředu. Stromy se zmítaly ve smrtelné křeči, praskot drcených kmenů a větví se rozléhal jako výstřely do sebe zakleslých vojsk široko daleko. Staleté kmeny se lámaly jako sirky, lesní zvěř v panické hrůze prchala ze spouště. Některé kusy nalezly hrob pod sutí dřeva… Zkázonosné dílo ustalo až druhého dne…

Javořice tonula v mrtvém tichu, ani ptáci se neodvažovali zaletět do lesů, které jsou jejich odvěkým domovem. Ticho rušil pouze občasný pád zmasakrovaného stromu, který se svezl ze sousedova náručí k sněhem pokryté půdě. Dokonáno jest…

Lidé, kteří se vzápětí dostavili na místo hrůzy, oněměli úžasem. Tam, kde se ještě před několika hodinami rozkládal les, z něhož těžili nejlepší dřevo — rezonanční — na hudební nástroje, je prales. Smrky odhalují kořání, zpřelámané kmeny do šedi zimního dne svítí bělí a hnědí nádherně rostlých zdravých těl.

Bilance je netušená: na více než sto čtyřicet tisíc stromů pokáceno, 130 000 plnometrů dřeva na pěti polesích. Skonal i «král» Javořice, věkovitý smrk, dosahující téměř čtyřicetimetrové výše, o průměru sto dvaceti centimetrů. Vydá na dvanáct kubíků…

Lesní katastrofa, jaké není v kraji pamětníka! Ba ani historické záznamy vedené od roku 1735 ničeho podobného neobsahují.

Stáhli sem dřevaře z celého závodu! Přišli na pomoc i brigádníci ze Slovenska, pořád to však nestačí! Komu čest, tomu chvála — jednotná zemědělská družstva vypomáhají traktory, ale roboty je na celý rok! A hlavně, aby se tady neusadil kůrovec. Druhá, o nic méně tragičtější kalamita!

Příčiny katastrofy? Už před vánocemi začala narůstat jinovatka, která se v krátkém čase proměnila v ledovatinu. Koruny stromů jsou přetíženy, spočívají na nich centy zmrzlého sněhu. Tak sklánějí košaté hlavy blíž a blíž k matičce zemi…

Potřebovali by oblevu. Meteorologické zprávy jsou proto bestsellerem zdejších lesáků. Větry zde většinou dují od západu. Nejhorší je vítr vanoucí od jihovýchodu, východu. Právem si vysloužil smutné přízvisko bořivý!

Teď je v lesích poblíž Telče slyšet hvízdot pil. Lesáci se tuží ze všech sil, nutně však potřebují posilu! Desetitisíce kubíků nejkvalitnějšího dřeva stojí za to!

Lesní správy, brigádníci, co vy na to? Napište nám o svém rozhodnutí! Rádi je otiskneme jako příklad soudružské pomoci v nouzi nejvyšší!

(Rudé právo, 12. 2. 1972)


Signál z Javořice: námraza nehrozí

S prvními většími mrazy v jižních Čechách přišel i čas Javořice. Je to kopec, na němž v nadmořské výšce přes 800 m je umístěna přenášecí stanice televize. Energetici z Jindřichova Hradce si zde zřídili a dali do provozu svou vlastní námrazovou stanici. Tvořící se led služba váží a měří. Denní údaje z Javořice slouží nejen jindřichohradeckým energetikům, ale i podnikům v Českých Budějovicích a Výzkumnému ústavu v Brně k předpovědím na příštích dvanáct hodin. Pruh země od rakouských hranic ve směru Nová Bystřice, Studená, Strmilov, Jihlava, Humpolec a Havlíčkův Brod je nejožehavějším místem v Čechách a na Moravě, kde vznikají největší námrazy. Na svém úseku se starají jindřichohradečtí energetici zhruba o 100 km linek vysokého napětí 22 000 voltů. Podle posledních hlášení námraza prozatím nehrozí, přestože jindřichohradeckým energetikům způsobují každý rok vánoční svátky a Silvestr největší starosti.

(Rudé právo, 13. 12. 1967)

[POZNÁMKA: Meteostanici na Javořici bychom rádi uvítali znovu po 50 letech!]


NEJVYŠŠÍ HOROU na Českomoravské vrchovině není Devět skal, ale Javořice. Má nadmořskou výšku 836,2 m, zatímco Devět skal jen 836,1 m. Do posledního měření se uvádělo, že Devět skal má nadmořskou výšku 837 m a Javořice o 2 m méně. Odborníci tuto změnu vysvětlovali na tiskové besedě v Brně současnými pohyby zemské kůry a dokonalejšími metodami měření.

(Rudé právo, 17. 4. 1965)

[POZNÁMKA: Již na vojenské mapě z roku 1963 je u Javořice uváděn «dnešní» údaj 836,5 m. Proč Rudé právo dva roky poté nadšeně referovalo o výšce 836,2 m, která se na vojenských mapách poprvé objevila v roce 1955, zůstává záhadou. Lze však předpokládat, že vojenská kartografie byla v minulosti poněkud napřed oproti oficiálním mapotvorným institucím. Mimochodem: velice by nás zajímalo, zda by geodeti dnes zjistili na Javořici stejnou výšku, jakou zjistili před více než 50 lety!]


Než s jarem vyjedou

Leccos už pamatuje Javořice, nejvyšší «hora» Vysočiny. Nikdo se k ní ale doposud neobracel s takovými myšlenkami jako ti z těsných místností kanceláře kunžackého družstva. Když zdvihnou hlavy od papíru, projdou se a vyhlédnou z okna, horu nevidí. Říkají slova v těch místech zatím málo slýchaná: Technologická karta, harmonogram, koeficient, zkrátka skoro jako ve fabrice. Co si to tu zamanuli?

Jednoho dne složí hustě popsané a pokreslené papíry do růžových desek a zvenku napíší: Komplexně mechanizovaná četa v JZD Kunžak.

(Rudé právo, 28. 2. 1962)

[POZNÁMKA: Kdyby soudruzi vstali od svých růžových desek a vyšli na pole, Javořici by spatřili – přímo nad kostelem.]


Zlepšení televizního příjmu na Vysočině

Prvního ledna 1961 začne celodenně pracovat nový televizní vykrývací vysílač na vrcholu Javořice na hranicích Jihočeského a Jihomoravského kraje. Pomůže zlepšit televizní příjem hlavně v okresech Jindřichův Hradec, Jihlava a Pelhřimov.

(Rudé právo, 29. 12. 1960)


Nový televizní vysílač na Vysočině

Nad vrcholky Vysočiny na rozhraní jihlavského a jindřichohradeckého okresu, na více než 800 metrů vysokém vrchu Javořice, se již tyčí 60 m vysoká věž trubkové konstrukce. Je to nový vykrývací televizní vysílač, který má občanům na Jihlavsku a v oblasti Vysočiny umožnit kvalitní televizní obraz. Konstrukci vysílací věže postavili montéři z Vítkovických železáren Kl. Gottwalda, vedeni soudruhem Z. Plockem, za necelých pět týdnů.

Nyní čekají na Javořici na montéry ze Sovětského svazu, kteří zde budou instalovat nejnovější sovětské vysílací zařízení. V červenci dokončí pracovníci správy dálkových spojů instalaci anténního systému a elektroinstalaci. V brzké době pak budou dokončeny ostatní potřebné přípravy, aby pokusné vysílání na Javořici mohlo začít ještě letos.

(Rudé právo, 20. 7. 1960)


Zanedlouho vzpomínáme na poznámku v pokynech pro účastníky, kteréhožto pokynu vypracoval, vytiskl a včas nám předal sám vodič. Je tam doslova: «Prostoru o poloměru cca 30 km kolem Javořice se říká výstižně Moravská Sibiř; připravte se tedy na značné tepelné rozdíly a teple se oblečte. Nic nekoukejte na to, že je červenec: je-li v Praze +30 °C, může být na Javořici klidně jen +13 °.» Tady náš slavný vodič přehnal. Poznali jsme to na vlastní kůži, že ta jednička před trojku nepatří. Proto již ve tři hodiny ráno tábor oživuje a je vidět postavy zahalené do všelijakých balad z hadrů, jak pobíhají a shánějí abstraktní teplo…

(Reportáž z «polního dne» amatérských radiotelegrafistů, 1951)


Ba naopak, málokterý z telečských a okolních rybníků není písčitý. Hlíny je všude málo; není jí dost na polích, kde by se tedy vzala v rybnících. Vysoko, skorem až pod Javořicí je rybník Pařezitý. Kdo jej viděl po prvé, myslel, že je v Tatrách, že je to Štrbské pleso, jasný, křišťálově čistý, vroubený vzrostlými smrky. Takový je ten rybník a v něm jsou pstruzi – duháci. Ale to není všechno, kamkoliv se člověk podívá s rozhledny na Javořici, všude, všude se lesknou rybníky, drobné i velké rybníky, jež, Bohu budiž děkováno, založili kdysi páni, v jejichž znaku byla růže.

(Svobodné noviny, 19. 7. 1946)


Na hoře Javořici dne 5. tohoto měsíce ve stínu hlubokého lesa vzdalo hold požehnané památce sv. Cyrila a Methoděje jedenáct procesí — asi 3000 lidí. Slavnostním kazatelem byl poslanec Stašek z Prahy.

(Štít – Věstník organizačního komitétu Strany katolického lidu pro diecézi královéhradeckou, 15. 7. 1926)

[POZNÁMKA: Velmi zajímavý zápis! Poutní setkání se konalo k 1100. výročí narození sv. Cyrila. Tímto se tedy přítomnost nového pomníku nad Světlou, který je zase věnován 1150. cyrilometodějskému výročí (863–2013), pěkně vysvětluje.]


TĚLESNÁ VÝCHOVA. Výstupy na Javořici.

Jižní a větší polovina Českomoravské vysočiny, vrchovina Jihlavská, je proťata podél zemských hranic mezi Čechami a Moravou tratí, jež spojuje Jindřichův Hradec a Jihlavu.
Trať mezi těmito městy stoupá až k Horní Cerekvici údolím Žirovničky a od Cerekvice klesá podél klikaté a malebné Jihlavy k největšímu pohraničnímu městu Vysočiny, přibližujíc se ve stanici Jihlávce pod horou Lískem nad Počátky až na pouhých několik kilometrů k nejvyššímu bodu celé Jihlavské vrchoviny — k pohoří Javořice.

Na mapách je Javořice označena jako hora s vrcholem o 835 metrech, avšak ve skutečnosti jde o celé malé horstvo, jehož nejvyšší místa ovládají daleko široko veliký kruh kraje na všechny strany. Tento kruh je zpestřen na Javořici nejenom jejími vlastními lesy, pasekami, roklemi, srázy i rybníky, z nichž Pařezitý nezadá svou krásou i rozlohou nejznámějším jezerům na Šumavě, okouzlený divák-turista shlíží mohutně zvlněný kraj s horskými hřbety, bílými městy a vesnicemi, mezi nimiž je všude rozstříkáno množství zrcadlových hladin rybníků, jimiž je celá Českomoravská vysočina tak bohata.

Přes to vrchol pohoří Javořice nemá rozhledny; o loňských prázdninách, někdy koncem července, byly odvezeny poslední zbytky dříví z improvisované rozhledny, kterou si tam postavili vojáci za účelem mapování, a turisté si od té doby musí velkolepý obraz blízkého i dalekého okolí skládati z jednotlivých kusů a výseků, jež jsou viděti, jednak s několika nízkých stanovišť, zřízených pro lovce, kteří chodí na čekanou, anebo s kamenů a pařezů pasek. Ale ani nejhorlivější z nich neshlédnou celý ten rozsáhlý kruhovitý a překrásný obraz horského a zalesněného kraje, jehož nejzazší lem tvoří na západě Šumava a na jihu Novohradské hory.

Dnes je nejlépe viděti na stranu moravskou, směrem k Třešti a přes Mrákotín na město Telč, jehož zámecké i chrámové věže rozeznáte i při sestupu k horské vsi Světlé a k Mrakotínu. Přes to však vrchol mohutné Javořice za výstup vždycky stojí; jde jen o to, vybrati si k tomu cestu nejvhodnější.

(Lidové noviny, 14. 7. 1925)


V neděli 26. července 1923 (koná se) celodenní výlet do Velkého lesa, k Páně Studánce, na Mnichovu Skálu, po případě zříceninu hradu Štamberk, pak na Javořici, kde výstup na nově postavenou rozhlednu – triangulační bod –, odkud krásný rozhled do nejširšího kraje.

(Ohlas od Nežárky, 22. 6. 1923)


V prosinci 1910 tvořily se za neustálých větrů východních a jihovýchodních spousty mlhy ženoucích kolem větví i kmenů stromů. Kůra ledová, jež při stálé teplotě −0,2 °C až −1,6 °C stále mohutněla až neuvěřitelné tlouštky 15–20 cm i více dosáhla. Netrpěly snad jen stromy na pokrajích lesů a na svazích východních. Zkáza vnikala i do hlubin lesních.

Nastalá obleva osvobodila sice za několik hodin lesy strašného břemena, ale bojiště pokryto zůstalo tisíci mrtvolami stromů. Na Javořici v pásmu nad 700 m vyvráceny z kořene nejstarší, mohutné stromy. Není pamětníka podobné pohromy a také není v zápisech lesního úřadu, sahajících až do r. 1770 záznamu o zkáze podobné.

(Vlastivěda moravská, 1913)


Před desíti lety konal jsem s kollegou K. celodenní výlet z Telče na Pařezitý rybník, Míchovu skálu, Javořici, Světlou a zpět. Kollega K. vedl primu, já tercii. Krásný letní den.

Nežli jsme vystoupili na Javořici, obešli jsme ji a odpočívali po poledni v krásném lesním zákoutí u Studánky Páně. Nad vršky stromů modré nebe, v lese příjemný chlad — nikde příznaku blížící se bouře.

Vstali jsme a stoupali na nedaleký již hřbet Javořice. Tam se otevřely nové obzory, ale k našemu překvapení ukázaly se i hrozivé mraky rychle postupující bouře.

Chvatně jsme sestupovali po kamenitém a stupňovitém svahu; ve chvilce byla bouřka nad námi a hrom bil téměř bez ustání. Byli jsme na nejvypjatějším místě západomoravské krabatiny.

Za krátko zalévaly nás husté proudy lijáku. Jednou udeřilo ne dál než třicet krokův od nás; jeden primán vžil se tak do úlohy zabitého, že si lehl na zem, jiný hoch, tercián, jsa ulekán a zmaten, točil se na místě jakoby na obrtlíku.

Do Mrákotína jsme dorazili ve stavu nepopsatelném. Ostatních podrobností líčit nebudu. Že se nám tenkrát nic vážného nestalo, nebylo naprosto v naší moci. Nikdy nezapomenu na ten výlet.

(Věstník českých professorů – svazek 19, 1912)


Domácí kraj

Zde v rámci zelených lučin a lesů, v nichž se třpytí tajemné hladiny rbníků, jako miniaturní alpská jezera anebo tatranská Mořská oka, dýchla na mne svým vonným dechem v srpnových dnech libezná domovina.

Poznala svého synka, poznal syn svoji máť — ó sladké shledání, opakující se důsledně takovou řadu let vždy rok za rokem.

Zde vizte Javořici na příklad!
Jaká to věrná a krásná stráže z větší části světu neznámého tohoto zakoutí. U její paty poslední zbytky zdí tajemného a celkem neznámého Štamberka, pověstmi opředeného, historii takřka neznámého sídla pradávných Templářů. Ve večerních mlhách plujících nad lesy vzrostlými na balvanech rozpadlých sřicenin domníváte se viděti bílé pláště s červeným křížem těchto do jisté míry fanatiků sledujících svou vizi odnášející jejich činnost ve zdi města svatého Jeruzaléma a vítr, ovívající smutné trosky zdí jejich dávného příbytku šeptá mi jejich životní příhody a vypráví o jejich pádu a zničení.

Vísky se bělají všady kolemkol.
Jsou malé, jsou nepatrné, jsou do jisté míry i ubohé — ale jednu vlastnost mají: vytrvale tu sedí mezi skalami a mezi lesy. Jedno pokolení vzrůstá v nich za druhým ku klopotné práci neznající odpočinku, jedno za druhým v krátku v nich umírá.

(František Novák, literární příloha Moravské orlice, 9. 9. 1911)


V neděli 18. června pořádá jednota výlet na Javořici, nejvyšší to vrch v našem kraji, s něhož je velice krásný rozhled po širokém okolí českém a moravském, ba viděti i města a vesnice dolnorakouské. K výletu tomuto pozvány bratrské české jednoty z Počátek a Žirovnice, pak z Jihlavi a Třeště.

(Sokol, 1893)


Javořice v beletrii

Studánka Páně na Javořici
Co napsali autoři o nejvyšším vrcholu Vysočiny? Pokud tvořili či zrovna pobývali poblíž, jistě Javořici pár řádků věnovali. To je případ Vlasty Javořické (vlastním jménem Marie Zezulková), která se narodila ve Studené, Zdeňka Šeříka (vlastním jménem František Novotný), rodáka z Popelína, a nečekaně i Egona Bondyho (vlastním jménem Zbyněk Fišer), který krátce pobýval v Telči.

Vlasta Javořická

Že si Marie Zezulková (rozená Barešová), autorka vesnických románů a povídek, zvolila autorský pseudonym podle nejvyšší hory Vysočiny, každý tuší. Ne každý si však může být jistý tím, zda vrcholu ve svých pracích věnovala alespoň několik řádků. Zde jsou tedy uvedeny spisovatelčiny výslovné zmínky o hoře Javořici.


Předmluva

«Dodnes miluji podzimní vycházky na zamlženou Javořici, ale i její jarní jásavá zeleň, hvízdání kosa a sneženky v trávě jsou živoucí pohádkou. A kdo se chce pokochat tou nejnádhernější krásou přírody, připni si lyže a jeď se podívat na Javořici v zimě! Stříbrné třepení zvoní tajemnými rolničkami na každém smrčku a sehnuté, jinovatkou obtížené borovice tvoří tunely a brány, jejichž krásu pero nevylíčí.»

Vypráví se, že v husitských válkách se ukrylo ustupující české vojsko na Javořici, jež byla porostlá pravděpodobně ještě pralesem, nebo hvozdy velmi starými a neprostupnými. Jenže kam by nevnikl nepřítel, podpálený nenávistí a pomstou? Císařští husitské vojsko našli a přepadli je právě tehdy, kdy českobratrský kněz konal u studánky mezi staletými buky a balvany porostlými lišejníkem bohoslužby. Pověst vypráví, že zvedal kalich a obětoval, když císařští sem vtrhli a kněze probodli. Skácel se na okraj studánky a posvěcené víno z kalicha tam vyteklo. Smísilo se s vodou a ta, zabarvená již krví pobitých bratří, zčervenala a zesládla… Od té doby se studánce říká Studánka Páně.

V. Javořická: Pod horou Javořicí, vyd. 1995 (z předmluvy Soběslava Jungmanna)


Javořice (celý text)

Ať přijíždíme ke Studené kteroukoliv silnicí, vždy vidíme Javořici a její šedivé, mohutné lesy. Nejvíce dojímají na podzim, kdy čistý obzor odhaluje lesnaté temeno Javořice a vzduch se nad jejich korunami ve slunci chvěje. Na silnicích uzrály červené bobulky jeřábu, ta okrasa naší pahorkatiny, a po svazích pod lesem, na pastvištích a kopečkách kvete přebohatý, fialový vřes. Kde leží mezi vršky průložiny, tam jsou sytě zelené louky zavlažované potůčky a nad nimi se plouží bílé páry. Čejky kvílejí nad rákosím Karhova a bloudí nad lesy až k Pařezitému rybníku, tomu králi krásy v naší vysočině. Leží na druhé straně pod Javořicí a má úchvatně krásnou hráz, osázenou stoletými buky.

Javořice sama honosí se smrky, borovicemi a jedlemi, které stojí jako svíce a dívají se do oblak. V létě, když v nich hnízdí ptáci, šeptají jen jako ve spaní, mírně kolébají korunami a zamyšleně šumí. Když na podzim zaduje severák, mění se jejich ukolébavka v tajemné a steskuplné lkaní.

Studánka Páně sní mezi těmi borovými velikány a vzpomíná.
Voda se v ní perlí z mocného pramene křišťálovými bublinkami a tryská potůčkem v průzračných kaskádách. Prodírá se mezi omšelými kameny, poskakuje z jednoho na druhý, pádí a ráda by zpívala, kdyby její písnička nebyla tak zamyšlená a tesklivá.

Smutnou báj přede lid o Studánce Páně. Nevím, je-li pověst, vyprávějící o této studánce depřena historickým dokladem. Často je lépe nepátrat, věřit a snít. Skutečnost nejednou nás obírá o mnoho poezie. Krása s pravdou bývá někdy v rozporu, neboť krásou je snění a skutečnost je šedí a pustinou. Pověst vypravuje, že v husitských válkách ukrylo se ustupující vojsko české na temeni Javořice, jež byla pravděpodobně porostlá ještě pralesem nebo alespoň hvozdy velmi starými a neprostupnými. Kam by nevnikl nepřítel, který je podpálený nenávisti a pomstou? Císařští našli husitské vojsko a svedli s ním na Javořici krvavý a vítězný boj. Českobratrský kněz konal u studánky mezi staletými buky a omšelými balvany věřícím bohoslužby. Pověst vypráví, že právě zvedal kalich a obětoval, když sem císařští vtrhli a kněze probodli. Skácel se na okraji studánky a posvěcené víno z kalicha převrhnul do studánky. Smísilo se s vodou a ta, zabarvená krví poražených českých bratří, zčervenala, zesládla… Od té doby se té studánce říká Studánka Páně. Nedaleko odtud, blíže Horních Dubenek, mají čeští bratří mohylu. Kolem rybníka opodál jsou rozsety jejich neznámé hroby.

Krásně je na Javořici a dumavo. Poezie a krása spolu s tesknou melodií dávných dob, utrpení a bojů vítá poutníky pod zelenou klenbu svých tajuplných svatyní. Jak je to možné, že také Sibyla něco o Javořici věděla, nejde mi na mysl. Ve svém strašném proroctví, v němž líčí novou vyhlazovací válku, zmiňuje se též o Studánce Páně. Až prý bude strašlivé světové krveprolití, po němž zůstane lidí jen tolik, co by se vešli «pod formanskou plachtu», zachovají se lidé pouze u Studánky Páně a kolem dokola dvě hodiny cesty pěšky od ní. Tím Studená, naše zapadlé hnízdo, má znamenité vyhlídky, protože leží tak asi na obvodu toho vyvoleného kruhu. Když jsem si svůj pseudonym zvolila, byla jsem ještě dítětem a nevěděla jsem nic o strašlivém Sibylině proroctví, přece však mne dojímalo zadumané kouzlo hlubokých lesů a snivé kaskády jejich pramenů. Miluji dodnes tu smutnou krásu podzimní nádhery, jež tiše lká na Javořici.

Miluji také její jarní zeleň a nesmělé jásání, jež tam v máji tryská z mladých doubků a z hvízdání kosa. Když se jaro probouzí, vstává tam živoucí pohádka…

Lid svým dětem vypravuje, že tam ve Studánce Páně jsou schované dětičky, které se ještě nenarodily. Že tam vrány a čápi za noci loví a ty malinké vynášejí. Dokud nebyl pokrok na tak vítězném postupu a děti nebyly tak moderně uvědomělé, věřily tomu a myslely na Studánku Páně s úctou… Kdo přichází na Javořici v máji a podívá se mezi kapradí do té čisté studánky, také by se rád stal dítětem a uvěřil.

A kdo se chce pokochat tou nejnádhernější krásou a vniknout do svatyně přírody, připni si lyže a jeď se podívat na Javořici v zimě. Stříbrné třepení zvoní tajemnými rolničkami na každém smrčku a sehnuté, jinovatkou zatížené borovice tvoří jeskyně a tunely, jichž krásu péro nevylíčí. Svaté ticho ruší jen čarovné šumění a vzdechy lesa, jimž rozumí duše omilostněná přítomností Krásy a Porozumění.

Naše stará, smutná Javořice proměněná v chrám, hostí ve své svatyni samotného Boha a kdo se prochází s očima otevřenýma a duší vážně vnímavou, ten Ho u studánky i na pustých cestách v oboře, mezi daňky a srnami, pod sehnutými, jíním obtěžkanými břízami živého nachází.

V. Javořická: Obrázky z Vysočiny, vyd. 1999
(Obzvláště závažná pasáž zvýrazněna.)


Máte strach? Ještě je naděje. Ten, kdo podporuje rozhlednu na Javořici, nebude vyhlazen.:

▶ Rozhledna Javořice na Facebooku!


Egon Bondy

Agáta se zastavila, pořádně se dokola rozhlédla, ale vlkodlaka neviděla, tak šla dál. Přišla pod Javořici. Na Javořici stála televizní věž a jak uviděla Agátu, už z dálky volala: «Běž, Agáto, utíkej z lesa, nebo tě vlkodlak sežere!»

(Úryvek z povídky Agáta s vlkodlakem v knize Příšerné příběhy od Egona Bondyho. Dostupné online.)


Zdeněk Šeřík

Přelet přes horu Javořici

Na tomto větrníku chtěl jsem se stát otcem
motýlů
Zapínat všechny trysky výšek
když jaro vypouští svou horskou flotilu

Ta horská flotila ta letka
svá skořicová křídla stokrát otevře
paličky jetelů pod námi rozdrnčí se
— babočko kdo by nepropad té nádheře?

V konstrukci rozhledny a vysílací věže
vichřicí strženi
železnou symfonií světa opojeni
značkujem přistávací plochy na zemi


Na trati

Ze spadlých drátů vysokého napětí
vyšlehl plamen… Vítr jiskry mete
a než přijede opravářský vůz
dám si sto metrů ve štafetě

Mám na vsi kytaru a tretry na stěně
však rád se obouvám i do strniště
a do vichru – snad trochu ztřeštěně –
a čas mi měří kukačka: Snad příště?

Město a venkov… Hle můj maratón
– celý rok běhám dálku mezi nimi
a Javořice slehá nebo zvedá se
úměrně s mými fiasky či vítězstvími


Nedokončená

Kraj — jen jsem stanul na Buku —
na krk mi věnec lesů pověsil
V dálce si Javořice pokuřuje z čibuku
a od hřbitova voní devětsil

Už cestou do vsi zdravím děti: Salus!
a lokám zmlazující vůni jabloní
Bengálem jara praská každá haluz
o zázrak v slunci pupen žadoní

Kde je má vážnost? — S prameny té země
v tanec mne strhnou hůrky větrné
rodáci náves písně — nikdo nezapře mne
duše si v bouři zavýskne i zatrne

Hvízdají dálky na příjezd a na odjezd
— já mezi dvěma hvizdy vždy se převtělím —
v očích dým jeřábů těch křižníků všech cest
dál svádím bitvy o svůj Popelín

(3× ze sbírky «Nedokončená», 1984)


Pod Javořicí

Pěnkava s kapkou polyká
i horu zelenou
a zpívá si: Javore Javore
krásně ti vrže v kolenou

A zpívá si: Klátovec Klátovec
to s Javořicí klátí se a vzpíná
ve vichru sedm pahorků
snad celá Vysočina

Anebo: Studená horo má
co mlh na luka padlo
a kolik vsí v tvé peřeji
pere své prádlo?


Dlouhý prut

V zrcadle kořenů jsem slyšel skřípat
tvou tvář a ramena
pohorský rybáři a pytláku —
na prutu ti stojí oblak nebo skřivan

Někdy jak po vahadle po něm přecházejí
Tůmův vrch — Hora — Javořice
v mlze si připalují a pokuřují
jak na rodinné radě
a jejich skrytý doušek zvoní o uran


Venkovské sídlo

Sám dům i štěpnice
dík tobě trvám při zpěvu
sestřičko červenko
do posledního dechu

Mám doma moře
Lázeň mám
a červenými rybkami
na koupel vyhřívám si vodu

Mám terasy Ty poštolčí
a mramor mramor
ten hrubý lisovaný z kouře
a sedmi vrstev soumraků a svítání

Mám zimní zahradu
br — je tak zimomřivá
jen zakulit se v kožešinu sněžení
jak Javořice


Jehličnaté moře

Nikdy a přece stokrát viděl jsem tě moře
— Býčka i snědou najádu
i let zpěněných hřebců po prostoře
Hledám a víc už nenajdu

Nikdy jsem nebyl tam a nepřijedu ani
je příliš pozdě proto časně již
nic nechci z truhel třásní krumplování
byť mi i parník přistavíš

Nad Balt mi české moře jehličnaté
co šumíc mnoha dešti mnoha vlnami
láme se o prsa… Loď stěžně — vše tu máte
a otevřený prostor před vámi

K přímořským lázním hledím bez závisti
— Mně stačí příboj horské zeleně
rybníky v lesích jež mé češství čistí
kraj drahý po lidech a po jméně

(4× ze sbírky «Rybničná země», 1975)


Čenkove, Čenkove
jediný ty můj domove.
Zdravím tě.
Tvrdý jak mrákotínská žula
je náš život
na svazích Javořice,
však nevyměnil bych ho
za paláce či za tisíce.

Moji předkové s ohnutými hřbety
plazili se po robotě,
však nikdy nezapomněli
a neztratili touhu po svobodě.
Prostý a pracovitý je náš lid,
skromná je rodná vesnice.
Chudý je náš kraj –
však česká je naše vesnice.

plk. Josef Jiří Švec (1883–1918)


Slunce nad Javořicí
(2015)

Z podtextu povahy občas
vystoupí humorná složka
dávného vidění světa
z dob tvého raného mládí.
Pohled směšnosti v tragických
polohách života a děs
tragiky v radostném záblesku

očí, obojí spojeno
v jediný, celistvý souhrn
dramatu každodenního
času. Směšnost tragédie
a tragédie komiky
přechází jedna do druhé
a často putují společně

jako dvě rodné sestry od
jedné matky a dvou otců.
Radost i strach si podají
ruce a přejdou v naději
bez níž je život těžký jak
železná koule na nohou
plavce v jezerech Vysočiny.

A únava, přítelkyně strachu
i průvodce tvého věku
se nevzdá dobrovolně své
oběti, nedá se setřást
na polštář mechů, okrajů
lesních pasek, ani písek
vod Vysočiny nemiluje.

Bojí se toliko smrti,
neboť jí sebere druha
který ji sytil životem
sladkým jak plody malin nad
Borovnou, hořkým jak podhřib
žlučový z mýtin Zdeňkova
a krásným jak západ letního
slunce nad Javořicí.

prof. Ing. Karel Stránský, DrSc. (1931–2018)


Ludvík Sadílek

O jelenu s křížem

Tenkrát před 200 lety po Velikém lese, jak říkali tomu zbytku pralesa kolem Javořice, běhával jelen s bílým křížkem na hlavě. Zrovna mezi světly, jak říkají myslivci očím, měl stříbřitou šeď srsti v podobě kříže a ta se po celý rok neměnila. Svítívala do dálky sotva zvedl statný jelen hlavu, ať na pastvě nebo když vedl stádo. Snad to byl ten posvátný jelen, který pobýval s mnichem u Mnichovy skály pod Javořicí. Když pak mnich zemřel, toulával se kolem těch míst ještě dlouho se svým stádem. Panský les kolem Javořice býval dělen na několik revírů. V revíru řásenském, v malé úžlabině lesa zvaného «Pracový», najdete široký kámen, na němž je vytesán dnes již málo znatelný jelen se znamením mezi parohy. Dal prý jej tam postavit kdysi hajný na paměť zvláštní události.

Kdysi v hospodě se vychloubal mladý fořt svou nebojácností a přesnou střelbou. Líčil všemožné události, že třebas o půlnoci půjde a zastřelí jelena, i kdyby měl kříž na hlavě. Ostatní se mu smáli a nevěřili moc jeho řečem. Ale opravdu příští večer se někteří zase sešli a byli zvědavi, co udělá. Když se blížila půlnoc, vyzval mladý fořt partu, aby s ním šla do blízkého lesa, kde zná, že chodí nejvíce zvěře. A tam jim ukáže, co dovede. Měsíc krásně svítil, všude klid a mír. Sotva chvíli čekali, vynořil se z houští krásný jelen s mohutným parožím. Už fořt zvedal pušku ke střelbě. Jelen zvedl hlavu a všichni to uviděli: měl mezi parožím zářící kříž, takže se z jeho hlavy řinula podivná kouzelná záře. Les kolem zahučel, na
sta světýlek začalo kolem po lese tančit. Fořt měl ruku jako z kamene. Nemohl se hnout. Jelen se upřeně zadíval, pokynul hlavou a zmizel v houštině. Nikdo ani nedutal. Strnule hleděli na ten zjev a mladý fořt klesl k zemi. S vytřeštěnýma očima, puškou u kolenou, naslouchal nějakému tajemnému hlasu lesa, či jelena.

Rachot a podivné hučení doznívalo v dálce na Javořici. Beze slov odešli potom domů. Mladý fořt byl navždy ze svého chlubení a pohrdání vyléčen. Poznal, že zvěř a celá příroda mají své zákony, kterým se nelze protivit a vysmívat beztrestně.

Brzy potom jelen s křížem také dotroubil. Bylo to za selských bouří 1770–1775 v tomto kraji. Tenkrát bylo v revírech Javořice tolik zvěře, že škody na selských polích k tuhé robotě hodně přitěžovaly. Proti robotě je těžko se bouřit. Na Třebíčsku páni i vojsko povolali, ale na škody zvěře, velký stav její ve všech revírech, snad by šlo si stěžovat. Poslali tedy prosebný list až k vídeňskému dvoru, císařovně Marii Terezii a Josefovi. Zadali odstřel zvěře a uhrazení škody. Císařská krajská komise opravdu několikrát přišla vyšetřovat stav škod i zvěře za účasti zástupců obcí. Vrchní myslivec Lošan se musel ukrýt na zámku, když se rozzuření sedláci shromáždili 17. května 1775 před lesním úřadem.

Při vyšetřování Lošan tvrdil, že sedláci zveličují škody úmyslným spásáním osení a vytlačováním stop useknutými kopýtky do měkké půdy před příchodem komise. Ať tak nebo tak, došlo ke značnému odstřelu zvěře. Sedláci rádi nadháněli a pytláci také pomáhali. A tenkrát zahynul i jelen s křížkem mezi parožím. Dlouho ještě, ba dodnes, se vypravuje o činech pytláků, o střetnutích s hajnými, úkrytech zvěřiny. A ovšem zůstal i ten památný kámen u Řásné.


Zázračná studánka

Studánka Páně je takovým posvátným místem celého okolí Javořice. Rozevřená náruč nejvyššího kopce Českomoravské vysočiny nachytá z nebe dostatek vody pro mohutný pramen na západním svahu. A hluboké lesy ukryjí všechny ty doufající a vyznavače lásky a krásy. Stovky hektarů kdysi „panského“ lesa jsou jen zbytky dávného pomezního pralesa mezi Moravou a Čechami.

Ještě dnes těžko prostupné houštiny se změtí balvanů i celých ploch skalních vrchů navrstvených tak fantasticky, jako by čert stavěl zámky a sluje pro své rejdy, jsou dobrým úkrytem zvěře i lidí. Sem do těch míst utíkal nejen chudý pytlák, aby nasytil hladovou rodinu, ale i podruh a chudý chalupník, aby odnesl na zádech, či někdy i povozem trochu toho topiva. Vzít něco bližnímu, to je hřích, ale vzít „pánům“ to považoval za určité „právo“, uplatněné na kdysi společné občině jako rodové sounáležitosti dávno osazovaných krajin.

Na Javořici ke Studánce Páně a do těch hlubokých rozsáhlých skrýší se utíkalo ukrýt za každé války mnoho lidí. I za té poslední, v roce 1945, byly tu před ustupujícími Němci mnohé skrýše majetku a lidi. A sami Němci po 8. květnu dlouho odtud prchali.
Ve staré školní kronice obce Světlé pod Javořicí zapsal v roce 1885 František Lukšů o Studánce Páně: „Studánka Páně jest v pověsti lidu v dosti dalekém okolí, že u studánky této bude vždy zachráněn lid český od vojsk nepřátelských. Pověst ta vznikla z toho, že za velikých válek (snad třicetileté), lid okolní v lesích kol studánky před nepřítelem se skrýval a také zachráněn byl. Tuť vysvětlitelná důvěra v místa ta i v nešťastném roce 1866 lidu okolních vesnic, městysů a měst, jako ze Studené, Mrákotína, Telč a Počátek. Lid tehdáž přebýval zde po několik dnů, avšak před příchodem Prusů se ke svým krbům navrátil.

Největší úcty nabylo toto místo v letech padesátých. Ten čas byla léta velmi suchá a lid hojně utíkal se sem s prosbou o vláhu zemskou. Když pak nedaleko nalezena vyvrácena smrč větrem (snad Ferinou z Řásné) opačným směrem postavena a kamenem hrubým mezi kořeny se nacházejícím, v této poloze dále na živu udržována byla a ještě pak několik let blíže studánky stála, zvýšila se tím větší úcta k místu tomuto.

V roce 1854 postaven zde byl železný kříž s kamenným podstavcem od města Telče. Od ostatních poutníků vyzděna studánka a znovu urovnán kamenný stůl a kol něho byly zhotoveny dřevěné lávky. Stromy okolní okrášleny obrazy svatých a světic Božích, mezi nimi nejvíce obrazy Panny Marie. Nad Studánkou samou pořídili dal řásenský lesník pan Rajský stříšku“. Tolik zápis.

A tak dosud po okolí se udržují různé zkazky vážící se k Javořici a Studánce Páně. V dobách pronásledování nekatolíků v našich zemích byla Studánka shromaždištěm věrných víře otců. Bohoslužby se konaly u pramene na kamenném stole. Když při jednom shromáždění byli účastníci pronásledovateli překvapeni, vhodili kalich do Studánky, aby jej před znesvěcením ukryla.

Vodě Studánky připisují lidé nejen dobré, ale i léčivé vlastnosti, ba i vlastnosti zázračné. Dá-li mládenec čistého srdce z této studánky napít své dívce, dostanou se určitě za sebe a neodloučí se už nikdy. Studánka napojí svou věrností. Zázračná studená voda zahojí všechny bolesti a pochybnosti.

Mnozí a mnozí se napijí až dáleji, kde už zurčí pěkný proud vody a spěchá do světa potůčkem pstružným pak do rybníka Zejhralu, Karhova a dalších a dalších až říčkou Nežárkou do Lužnice a Vltavy a tou do Severního moře u přístavu Hamburk. Věčný život oceánů se napojuje pramínky a studánkami také našich chudých vrchů a lesů. Koloběh života se tak uzavírá.


Zakletá bába

Za Studenou směrem k Domašínu, u Medovy skály je na mapách uvedeno „Na Bábě“, „Pod Bábou“. Mnoho už jich není mezi námi, kteří vědí proč.

Stávala tam zkamenělá bába, balvan aspoň 3 metry vysoký a do šířky dobře 4 metry. Opravdu jako postava zkamenělé báby, zahalené, skloněné. Něco drží v rukách přitisknuté na prsou. Jak se tak sklání, řasnatý plášť ještě v posledním skoku se zavlnil než zkameněla, smutná, zarmoucená, že nemohla docela splnit svůj úkol. Proč zkameněla? Bylo to tak.
Každých sto let posílala prabába Javořice do světa své posly v lidské podobě, aby zpátky přinesli co voda, vítr, led, kapka za kapkou, zrnko za zrnkem odnášely. Ubývalo z té zahrádky kolem Javořice, až zůstávala jen holá skála, jak ukazuje Malý a Velký skalní vrch nebo Křemení či Homolí a tak všelijak pojmenované. Ovšem i lidé odcházeli. Sotva jen trochu odrostli, už hajdy do světa. Za chlebem, za živobytím, což jinak!

Prabába přikázala poslům: „Jděte a přineste sem nazpět kousek toho živobytí pro další léta těm, co zde zůstali! Přiveďte nazpět synky a dcery, kterým ve světě není dobře, ale pospěšte si! Dobře víte, od svítání do západu slunka smíte volat, žádat zpět, ale ne déle! Jinak vás Hercin, pán kraje, potrestá. Zkameníte a kdo ví, zda vás někdo osvobodí!“ Rozešli se do všech koutů světa, kam vítr zavál zrníčka z ornice, kam je zanesla voda, od pramínků až k ústím řek.

K večeru se vraceli zpět. Od Vltavy chvátala jedna z poselkyň, unavená babička. Nesla plnou náruč darů a za ní šel pěkný houfec navrátilců. „Pojďte rychleji“, nabádala je! Slunce se schovává za kopečky, Babí hora u Sumrakova už potemňuje, přinesla svůj díl. Poselkyně od Vltavy byla teprve za Zahrádkami. Tam přihodila právě kousek bohatství a chystala se k poslednímu skoku. Zadívala se k Maňhalkám a Vrchům. Co to vidí? Je tam plno mohyl. Což přišla pozdě? Nedomyslela, nedoskočila, zkameněla, jak slunce právě zapadlo.

A tak tam stála, v žalu a čekání celá staletí. Teprve nedávno, než se student vrátil na prázdniny zmizela. Říkali, že ten balvan rozlámali kameníci. Ne nerozlámali. Byla vysvobozena, když i na Vysočinu přišly lepší časy. Ale dětem chybí. Už si tak pěkně nezahrají jako „na Bábě“. Nevylezou po jejích zádech vzhůru a neuvidí celou tu zahrádku prabáby Javořice.


Vodní panny na Karhově

Ještě dnes je cesta do Planišť, vlastně jen pěšina kolem Karhova, romantická jako cesta do zvláštního světa. Planiště jsou samota mezi Horním Polem, Světlou a Klátovcem, v Zeleném údolí mezi rybníky Karhovem a Zejhralem. Už jenom jméno Planiště svědčí o plánění a kácení mohutného lesa Karhovu, části to pralesa na pomezí Čech a Moravy, kde se kdysi lovecké družiny neomezeně proháněly v královském hvozdu.

To kouzlo dávných časů se v těchto koutech stále drží a poznamenává povahu i všechnu práci lidí, všechno to mlčení a poezii samoty. Devadesátiletý děda Novotný, který se v Planištích narodil, vyprávěl, že na Karhově pobývaly i vodní panny. Setkal se s nimi jeho otec jako mladý chasník a často na ono neobyčejné setkání vzpomínal:

„Šel jsem jednou pozdě večer ze Studené přes Horní Pole kolem Karhova domů. Pes Cikán, to se ví, se mnou, jako vždycky. Ten byl vycvičený tak, že se neprozradil. Ani nešpetl, kdepak štěkat bez pokynutí, když jsme čekali třebas na zajíce. Bylo pod mrakem, ale začal trochu svítit měsíc. Když jsme přišli na Karhovskou hráz, na tu naši cestu do Planišť, pes nějak zneklidněl a zatahal mě za nohavici. „Nu, nu, co je?“ povídám. „Dej pozor!“ Už se blížíme k můstku přes potok od Klátovce, když jsem ucítil vůni opékaných ryb a uviděl na pokraji Karhova ohýnek. Kolem něj sedělo – leželo několik polonahých běloučkých panen a nějak snivě, vábivě zpívaly.

Tichý jejich hlas jako by z vody do daleka vlny roznášel. Byly to vodní panny, o nichž jsem slyšel vyprávět. Šplouchaly se na kraji rybníka, kdy byla pěkná písčitá tůňka. Když jsem se přiblížil, jejich hlas škádlivě sílil a zase slábl, kývaly na mě, hrály si, vystavovaly měsíčnímu světlu svůj bělostný lesk, nabízely voňavou rybí pečínku. Jaká to krása se odrážela ve vodní hladině! A k tomu ten vlnivý kouzelný hlas! Ovíval všechny moje smysly. Přemáhal jsem se, oči přivíral, ale marně! Celý zmatený sešel jsem z cesty, blíž a blíž k vodě! Asi bych se utopil nemít toho našeho Cikána! Cítil a viděl víc, zřetelněji, jako všechna zvířata, co se slepá rodí.

Začal najednou zuřivě štěkat a dorážet nečekaně k ohýnku. Vodní panny překvapeně ustaly ve zpěvu, táhle vykřikly a hup do vody. Zašplouchalo to, voda se rozčeřila, jen jsem viděl chumel těl, nějaké bělostné pláštíky a hleďme, hleďme, k nebi vzlétá hejno bílých ptáků. Nu ano, labutě to jsou! Krouží chvíli nad dohasínajícím ohýnkem a mizí v měsíčním světle. Vodní panny se proměnily v bělostné labutě.

Vzpamatoval jsem se a v doprovodu věrného Cikána došel pak přes Borkovinu domů.“ Dnes, kdy v Planištích buší do dálek elektrické buchary uměleckého kovářství, vodní panny už na Karhově stěží uvidíme! Ale bělostné hrdé labutě vznešenými pohyby čeří občas hladinu Karhova. Možná, že patří k onomu hejnu vodních panen.

(4× L. Sadílek: «Zkazky a pověsti od Javořice»)


Různé:

Pak ale nastalo období temna. Živí hrdinové byli umlčováni, někteří i likvidováni, další přinuceni k emigraci a mrtví, kteří už nemohli nikomu překážet, ti byli odsouzeni po dlouhou dobu k bezvýchodnému zapomnění. Byly ale i tehdy výjimky. Jednou z nich bylo vybudování Památníku padlým letcům 311. čs. bombardovací perutě v roce 1976 TJ Sokol Třebíč v lese pod Javořicí a vzápětí pak i všem stíhacím perutím v roce 1978.

(Příslušníci československého letectva v RAF, 1999)

[POZNÁMKA: Doplnění poskytl Jiří Pelikán: «Není po něm památky. Pomník stál u cesty na pravé straně rybníka, při cestě na louku od Lhotky. Dříve se tam chodilo koupat a v létě na ní býval tábor.»]


Zdeněk Šeřík zemřel 5. 10. 1984, dva týdny po dovršení pětašedesátin. Dva měsíce před smrtí pod tlakem neutěšené životní situace odevzdal do nakladatelství rukopis sbírky s pracovním titulem Přelet přes horu Javořici (podle předposlední básně) a s alternativním názvem Nedokončená (podle básně poslední), který se faktem smrti prosadil jako titul pro sbírku nejpříznačnější. Motiv «deváté vlny» odcházení prolíná celou sbírkou, také počtem devátou, je však zároveň kontrapunkticky provázen stejně naléhavým «vzdoromotivem» neskončenosti života i poezie: «Však z prachu země opět vstánem / my lidé budoucí / abychom zkusili to znovu / na zítřek veršem zatlouci.»

(Literární měsíčník, 1988)


Rád vystupuji na horu Javořinu, abych na jejím hřebeni prolezl bukový prales a podíval se na Slovensko, a stejně tak na Javořici dominující Jihlavské vrchovině, kde to voní smrčím a odkud nahlížím do Čech. Napadá mě, jak hojné musely být u nás javorové porosty, jestliže obě nejvyšší jihomoravské hory jsou nazvány po nich, a navíc ještě i další, jako například Vlárský Javorník.

(Jihomoravský kraj [Miroslav Myška, ‎Miloš Budík], 1988)


Kořeny Březinova rodu obrůstají jihozápadní pilíř mohutné horské hradby, pohraniční českomoravskou horu Javořici, jež je s přilehlými masivy rozvodím řek i hranicí mezi katolíky a evangelíky. Pod Javořicí vyvěrá Studánka Páně, v jejímž okolí narážely na sebe protichůdné cesty horských hledačů Boha. U Horních Dubenek byl dokonce zbarven krví katolíků a kališníků rybník Krvavec.

(Otakar Březina intimní: Anna Pammrová [Bohuslav Pernica], 1947)


Lid polní a lesní studánky, ověnčené pomněnkami, vřesem a jahodím, miloval a dával jim krásná jména: Stříbrná studánka, Křemelová studánka, Dobrá voda a podobně. Hledal u nich posilnění i duchovní, a to nejen v dobách, kdy musel svou víru skrývat do lesních hlubin (Studánka Páně na Javořici, Studánka nadějí na Křemešníku …).

(Stavitel chrámu: památník básníka a myslitele Otokara Březiny, 1941)


Bonus:

Byli jsme teď například jednou na houbách pod Javořicí na Českomoravské vrchovině a měli jsme to štěstí, že jsme za chvíli našli obrovské množství hub. Udělali jsme si pár řízků a zbytek nasušili. Jinak – rodina to snáší výborně a fandí mně.

(To, co mám na mysli, je svoboda [Miroslav Sládek], 1995)


Reklamy

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d bloggers like this: