Javořice v knihách

Studánka Páně na Javořici

Co napsali autoři o nejvyšším vrcholu Vysočiny? Pokud tvořili či zrovna pobývali poblíž, jistě Javořici pár řádků věnovali. To je případ Vlasty Javořické (vlastním jménem Marie Zezulková), která se narodila ve Studené, Zdeňka Šeříka (vlastním jménem František Novotný), rodáka z Popelína, a nečekaně i Egona Bondyho (vlastním jménem Zbyněk Fišer), který krátce pobýval v Telči.
Jiným autorům Javořice jméno nezměnila, ale přesto ji v knihách zmínili.

Vlasta Javořická

Že si Marie Zezulková (rozená Barešová), autorka vesnických románů a povídek, zvolila autorský pseudonym podle nejvyšší hory Vysočiny, každý tuší. Ne každý si však může být jistý tím, zda vrcholu ve svých pracích věnovala alespoň několik řádků. Zde jsou tedy uvedeny spisovatelčiny výslovné zmínky o hoře Javořici.


«Dodnes miluji podzimní vycházky na zamlženou Javořici, ale i její jarní jásavá zeleň, hvízdání kosa a sneženky v trávě jsou živoucí pohádkou. A kdo se chce pokochat tou nejnádhernější krásou přírody, připni si lyže a jeď se podívat na Javořici v zimě! Stříbrné třepení zvoní tajemnými rolničkami na každém smrčku a sehnuté, jinovatkou obtížené borovice tvoří tunely a brány, jejichž krásu pero nevylíčí.»

Vypráví se, že v husitských válkách se ukrylo ustupující české vojsko na Javořici, jež byla porostlá pravděpodobně ještě pralesem, nebo hvozdy velmi starými a neprostupnými. Jenže kam by nevnikl nepřítel, podpálený nenávistí a pomstou? Císařští husitské vojsko našli a přepadli je právě tehdy, kdy českobratrský kněz konal u studánky mezi staletými buky a balvany porostlými lišejníkem bohoslužby. Pověst vypráví, že zvedal kalich a obětoval, když císařští sem vtrhli a kněze probodli. Skácel se na okraj studánky a posvěcené víno z kalicha tam vyteklo. Smísilo se s vodou a ta, zabarvená již krví pobitých bratří, zčervenala a zesládla… Od té doby se studánce říká Studánka Páně.

V. Javořická: Pod horou Javořicí, vyd. 1995 (Z předmluvy Soběslava Jungmanna)


Ať přijíždíme ke Studené kteroukoliv silnicí, vždy vidíme Javořici a její šedivé, mohutné lesy. Nejvíce dojímají na podzim, kdy čistý obzor odhaluje lesnaté temeno Javořice a vzduch se nad jejich korunami ve slunci chvěje. Na silnicích uzrály červené bobulky jeřábu, ta okrasa naší pahorkatiny, a po svazích pod lesem, na pastvištích a kopečkách kvete přebohatý, fialový vřes. Kde leží mezi vršky průložiny, tam jsou sytě zelené louky zavlažované potůčky a nad nimi se plouží bílé páry. Čejky kvílejí nad rákosím Karhova a bloudí nad lesy až k Pařezitému rybníku, tomu králi krásy v naší vysočině. Leží na druhé straně pod Javořicí a má úchvatně krásnou hráz, osázenou stoletými buky.

Javořice sama honosí se smrky, borovicemi a jedlemi, které stojí jako svíce a dívají se do oblak. V létě, když v nich hnízdí ptáci, šeptají jen jako ve spaní, mírně kolébají korunami a zamyšleně šumí. Když na podzim zaduje severák, mění se jejich ukolébavka v tajemné a steskuplné lkaní.

Studánka Páně sní mezi těmi borovými velikány a vzpomíná.
Voda se v ní perlí z mocného pramene křišťálovými bublinkami a tryská potůčkem v průzračných kaskádách. Prodírá se mezi omšelými kameny, poskakuje z jednoho na druhý, pádí a ráda by zpívala, kdyby její písnička nebyla tak zamyšlená a tesklivá.

Smutnou báj přede lid o Studánce Páně. Nevím, je-li pověst, vyprávějící o této studánce depřena historickým dokladem. Často je lépe nepátrat, věřit a snít. Skutečnost nejednou nás obírá o mnoho poezie. Krása s pravdou bývá někdy v rozporu, neboť krásou je snění a skutečnost je šedí a pustinou. Pověst vypravuje, že v husitských válkách ukrylo se ustupující vojsko české na temeni Javořice, jež byla pravděpodobně porostlá ještě pralesem nebo alespoň hvozdy velmi starými a neprostupnými. Kam by nevnikl nepřítel, který je podpálený nenávisti a pomstou? Císařští našli husitské vojsko a svedli s ním na Javořici krvavý a vítězný boj. Českobratrský kněz konal u studánky mezi staletými buky a omšelými balvany věřícím bohoslužby. Pověst vypráví, že právě zvedal kalich a obětoval, když sem císařští vtrhli a kněze probodli. Skácel se na okraji studánky a posvěcené víno z kalicha převrhnul do studánky. Smísilo se s vodou a ta, zabarvená krví poražených českých bratří, zčervenala, zesládla… Od té doby se té studánce říká Studánka Páně. Nedaleko odtud, blíže Horních Dubenek, mají čeští bratří mohylu. Kolem rybníka opodál jsou rozsety jejich neznámé hroby.

Krásně je na Javořici a dumavo. Poezie a krása spolu s tesknou melodií dávných dob, utrpení a bojů vítá poutníky pod zelenou klenbu svých tajuplných svatyní. Jak je to možné, že také Sibyla něco o Javořici věděla, nejde mi na mysl. Ve svém strašném proroctví, v němž líčí novou vyhlazovací válku, zmiňuje se též o Studánce Páně. Až prý bude strašlivé světové krveprolití, po němž zůstane lidí jen tolik, co by se vešli «pod formanskou plachtu», zachovají se lidé pouze u Studánky Páně a kolem dokola dvě hodiny cesty pěšky od ní. Tím Studená, naše zapadlé hnízdo, má znamenité vyhlídky, protože leží tak asi na obvodu toho vyvoleného kruhu. Když jsem si svůj pseudonym zvolila, byla jsem ještě dítětem a nevěděla jsem nic o strašlivém Sibylině proroctví, přece však mne dojímalo zadumané kouzlo hlubokých lesů a snivé kaskády jejich pramenů. Miluji dodnes tu smutnou krásu podzimní nádhery, jež tiše lká na Javořici.

Miluji také její jarní zeleň a nesmělé jásání, jež tam v máji tryská z mladých doubků a z hvízdání kosa. Když se jaro probouzí, vstává tam živoucí pohádka…

Lid svým dětem vypravuje, že tam ve Studánce Páně jsou schované dětičky, které se ještě nenarodily. Že tam vrány a čápi za noci loví a ty malinké vynášejí. Dokud nebyl pokrok na tak vítězném postupu a děti nebyly tak moderně uvědomělé, věřily tomu a myslely na Studánku Páně s úctou… Kdo přichází na Javořici v máji a podívá se mezi kapradí do té čisté studánky, také by se rád stal dítětem a uvěřil.

A kdo se chce pokochat tou nejnádhernější krásou a vniknout do svatyně přírody, připni si lyže a jeď se podívat na Javořici v zimě. Stříbrné třepení zvoní tajemnými rolničkami na každém smrčku a sehnuté, jinovatkou zatížené borovice tvoří jeskyně a tunely, jichž krásu péro nevylíčí. Svaté ticho ruší jen čarovné šumění a vzdechy lesa, jimž rozumí duše omilostněná přítomností Krásy a Porozumění.

Naše stará, smutná Javořice proměněná v chrám, hostí ve své svatyni samotného Boha a kdo se prochází s očima otevřenýma a duší vážně vnímavou, ten Ho u studánky i na pustých cestách v oboře, mezi daňky a srnami, pod sehnutými, jíním obtěžkanými břízami živého nachází.

V. Javořická: Obrázky z Vysočiny, vyd. 1999
(Obzvláště závažná pasáž zvýrazněna.)


Máte strach? Ještě je naděje. Ten, kdo podporuje rozhlednu na Javořici, nebude vyhlazen:

▶ Rozhledna Javořice na Facebooku


Egon Bondy

Agáta se zastavila, pořádně se dokola rozhlédla, ale vlkodlaka neviděla, tak šla dál. Přišla pod Javořici. Na Javořici stála televizní věž a jak uviděla Agátu, už z dálky volala: «Běž, Agáto, utíkej z lesa, nebo tě vlkodlak sežere!»

(Úryvek z povídky Agáta s vlkodlakem v knize Příšerné příběhy od Egona Bondyho. Dostupné online.)


Zdeněk Šeřík

Přelet přes horu Javořici

Na tomto větrníku chtěl jsem se stát otcem
motýlů
Zapínat všechny trysky výšek
když jaro vypouští svou horskou flotilu

Ta horská flotila ta letka
svá skořicová křídla stokrát otevře
paličky jetelů pod námi rozdrnčí se
— babočko kdo by nepropad té nádheře?

V konstrukci rozhledny a vysílací věže
vichřicí strženi
železnou symfonií světa opojeni
značkujem přistávací plochy na zemi


Na trati

Ze spadlých drátů vysokého napětí
vyšlehl plamen… Vítr jiskry mete
a než přijede opravářský vůz
dám si sto metrů ve štafetě

Mám na vsi kytaru a tretry na stěně
však rád se obouvám i do strniště
a do vichru – snad trochu ztřeštěně –
a čas mi měří kukačka: Snad příště?

Město a venkov… Hle můj maratón
– celý rok běhám dálku mezi nimi
a Javořice slehá nebo zvedá se
úměrně s mými fiasky či vítězstvími


Nedokončená

Kraj — jen jsem stanul na Buku —
na krk mi věnec lesů pověsil
V dálce si Javořice pokuřuje z čibuku
a od hřbitova voní devětsil

Už cestou do vsi zdravím děti: Salus!
a lokám zmlazující vůni jabloní
Bengálem jara praská každá haluz
o zázrak v slunci pupen žadoní

Kde je má vážnost? — S prameny té země
v tanec mne strhnou hůrky větrné
rodáci náves písně — nikdo nezapře mne
duše si v bouři zavýskne i zatrne

Hvízdají dálky na příjezd a na odjezd
— já mezi dvěma hvizdy vždy se převtělím —
v očích dým jeřábů těch křižníků všech cest
dál svádím bitvy o svůj Popelín

(3× ze sbírky «Nedokončená», 1984)


Pod Javořicí

Pěnkava s kapkou polyká
i horu zelenou
a zpívá si: Javore Javore
krásně ti vrže v kolenou

A zpívá si: Klátovec Klátovec
to s Javořicí klátí se a vzpíná
ve vichru sedm pahorků
snad celá Vysočina

Anebo: Studená horo má
co mlh na luka padlo
a kolik vsí v tvé peřeji
pere své prádlo?


Dlouhý prut

V zrcadle kořenů jsem slyšel skřípat
tvou tvář a ramena
pohorský rybáři a pytláku —
na prutu ti stojí oblak nebo skřivan

Někdy jak po vahadle po něm přecházejí
Tůmův vrch — Hora — Javořice
v mlze si připalují a pokuřují
jak na rodinné radě
a jejich skrytý doušek zvoní o uran


Venkovské sídlo

Sám dům i štěpnice
dík tobě trvám při zpěvu
sestřičko červenko
do posledního dechu

Mám doma moře
Lázeň mám
a červenými rybkami
na koupel vyhřívám si vodu

Mám terasy Ty poštolčí
a mramor mramor
ten hrubý lisovaný z kouře
a sedmi vrstev soumraků a svítání

Mám zimní zahradu
br — je tak zimomřivá
jen zakulit se v kožešinu sněžení
jak Javořice


Jehličnaté moře

Nikdy a přece stokrát viděl jsem tě moře
— Býčka i snědou najádu
i let zpěněných hřebců po prostoře
Hledám a víc už nenajdu

Nikdy jsem nebyl tam a nepřijedu ani
je příliš pozdě proto časně již
nic nechci z truhel třásní krumplování
byť mi i parník přistavíš

Nad Balt mi české moře jehličnaté
co šumíc mnoha dešti mnoha vlnami
láme se o prsa… Loď stěžně — vše tu máte
a otevřený prostor před vámi

K přímořským lázním hledím bez závisti
— Mně stačí příboj horské zeleně
rybníky v lesích jež mé češství čistí
kraj drahý po lidech a po jméně

(4× ze sbírky «Rybničná země», 1975)

Jehličnaté moře
Jehličnaté moře (Javořice, květen 2018)

Čenkove, Čenkove
jediný ty můj domove.
Zdravím tě.
Tvrdý jak mrákotínská žula
je náš život
na svazích Javořice,
však nevyměnil bych ho
za paláce či za tisíce.

Moji předkové s ohnutými hřbety
plazili se po robotě,
však nikdy nezapomněli
a neztratili touhu po svobodě.
Prostý a pracovitý je náš lid,
skromná je rodná vesnice.
Chudý je náš kraj –
však česká je naše vesnice.

plk. Josef Jiří Švec (1883–1918)


Slunce nad Javořicí
(2015)

Z podtextu povahy občas
vystoupí humorná složka
dávného vidění světa
z dob tvého raného mládí.
Pohled směšnosti v tragických
polohách života a děs
tragiky v radostném záblesku

očí, obojí spojeno
v jediný, celistvý souhrn
dramatu každodenního
času. Směšnost tragédie
a tragédie komiky
přechází jedna do druhé
a často putují společně

jako dvě rodné sestry od
jedné matky a dvou otců.
Radost i strach si podají
ruce a přejdou v naději,
bez níž je život těžký jak
železná koule na nohou
plavce v jezerech Vysočiny.

A únava, přítelkyně strachu
i průvodce tvého věku,
se nevzdá dobrovolně své
oběti, nedá se setřást
na polštář mechů okrajů
lesních pasek, ani písek
vod Vysočiny nemiluje.

Bojí se toliko smrti,
neboť jí sebere druha,
který ji sytil životem
sladkým jak plody malin nad
Borovnou, hořkým jak podhřib
žlučový z mýtin Zdeňkova
a krásným jak západ letního
slunce nad Javořicí.

prof. Ing. Karel Stránský, DrSc. (1931–2018)


«Tam to znám…» vzpomínám si. «Před lety jsme ve zdejších lesích tábořili, jsou tam hluboké hvozdy, říká se jim Velký les. Potkáte jeleny, daňky, muflony…» Ani by se to ze silnice nezdálo. Kluci zamyšleně pozorují vzdálené vrchy a teď zahlédli na vrcholku Javořice světélko… Stopa života! Hvozdy, obrys pustých hor – a najednou červený bod. Co tam kdo hledá, po čem pátrá, jak se tam dostal? Je to snad signál osamělého lovce, který zabloudil? «Retranslační stanice mezi Prahou a Bratislavou…» upozornil Honza a Janek to chce opakovat. «Retra…» nechal toho. «Přenosová,» dívá se do tmy Jiří. «Nestyď se to říct česky! Hora bude hrát a zpívat…» Honzík ještě připojil, že věž s anténami bude vysoká dvě stě čtyřicet metrů, a Lojzíkovi prošla hlavou nádherná myšlenka. Takhle se tam dostat, to by byl život! «To by bylo jako na majáku, jako někde na poušti nebo na osamělém ostrově v moři,» šeptá nadšeně.

(F. A. Elstner: Tři kluci, 1960; vydáno 1964)

[POZNÁMKA: Tak vida! Původní plán zřejmě počítal s mnohem vyšším vysílačem, ale nakonec byl postaven pouze 60metrový stožár, jehož světlo výprava F. A. Elstnera v noci zahlédla.]


O jelenu s křížem

Tenkrát před 200 lety po Velikém lese, jak říkali tomu zbytku pralesa kolem Javořice, běhával jelen s bílým křížkem na hlavě. Zrovna mezi světly, jak říkají myslivci očím, měl stříbřitou šeď srsti v podobě kříže a ta se po celý rok neměnila. Svítívala do dálky sotva zvedl statný jelen hlavu, ať na pastvě nebo když vedl stádo. Snad to byl ten posvátný jelen, který pobýval s mnichem u Mnichovy skály pod Javořicí. Když pak mnich zemřel, toulával se kolem těch míst ještě dlouho se svým stádem. Panský les kolem Javořice býval dělen na několik revírů. V revíru řásenském, v malé úžlabině lesa zvaného «Pracový», najdete široký kámen, na němž je vytesán dnes již málo znatelný jelen se znamením mezi parohy. Dal prý jej tam postavit kdysi hajný na paměť zvláštní události.

Kdysi v hospodě se vychloubal mladý fořt svou nebojácností a přesnou střelbou. Líčil všemožné události, že třebas o půlnoci půjde a zastřelí jelena, i kdyby měl kříž na hlavě. Ostatní se mu smáli a nevěřili moc jeho řečem. Ale opravdu příští večer se někteří zase sešli a byli zvědavi, co udělá. Když se blížila půlnoc, vyzval mladý fořt partu, aby s ním šla do blízkého lesa, kde zná, že chodí nejvíce zvěře. A tam jim ukáže, co dovede. Měsíc krásně svítil, všude klid a mír. Sotva chvíli čekali, vynořil se z houští krásný jelen s mohutným parožím. Už fořt zvedal pušku ke střelbě. Jelen zvedl hlavu a všichni to uviděli: měl mezi parožím zářící kříž, takže se z jeho hlavy řinula podivná kouzelná záře. Les kolem zahučel, na sta světýlek začalo kolem po lese tančit. Fořt měl ruku jako z kamene. Nemohl se hnout. Jelen se upřeně zadíval, pokynul hlavou a zmizel v houštině. Nikdo ani nedutal. Strnule hleděli na ten zjev a mladý fořt klesl k zemi. S vytřeštěnýma očima, puškou u kolenou, naslouchal nějakému tajemnému hlasu lesa, či jelena.

Rachot a podivné hučení doznívalo v dálce na Javořici. Beze slov odešli potom domů. Mladý fořt byl navždy ze svého chlubení a pohrdání vyléčen. Poznal, že zvěř a celá příroda mají své zákony, kterým se nelze protivit a vysmívat beztrestně.

Brzy potom jelen s křížem také dotroubil. Bylo to za selských bouří 1770–1775 v tomto kraji. Tenkrát bylo v revírech Javořice tolik zvěře, že škody na selských polích k tuhé robotě hodně přitěžovaly. Proti robotě je těžko se bouřit. Na Třebíčsku páni i vojsko povolali, ale na škody zvěře, velký stav její ve všech revírech, snad by šlo si stěžovat. Poslali tedy prosebný list až k vídeňskému dvoru, císařovně Marii Terezii a Josefovi. Zadali odstřel zvěře a uhrazení škody. Císařská krajská komise opravdu několikrát přišla vyšetřovat stav škod i zvěře za účasti zástupců obcí. Vrchní myslivec Lošan se musel ukrýt na zámku, když se rozzuření sedláci shromáždili 17. května 1775 před lesním úřadem.

Při vyšetřování Lošan tvrdil, že sedláci zveličují škody úmyslným spásáním osení a vytlačováním stop useknutými kopýtky do měkké půdy před příchodem komise. Ať tak nebo tak, došlo ke značnému odstřelu zvěře. Sedláci rádi nadháněli a pytláci také pomáhali. A tenkrát zahynul i jelen s křížkem mezi parožím. Dlouho ještě, ba dodnes, se vypravuje o činech pytláků, o střetnutích s hajnými, úkrytech zvěřiny. A ovšem zůstal i ten památný kámen u Řásné.


Zázračná studánka

Studánka Páně je takovým posvátným místem celého okolí Javořice. Rozevřená náruč nejvyššího kopce Českomoravské vysočiny nachytá z nebe dostatek vody pro mohutný pramen na západním svahu. A hluboké lesy ukryjí všechny ty doufající a vyznavače lásky a krásy. Stovky hektarů kdysi „panského“ lesa jsou jen zbytky dávného pomezního pralesa mezi Moravou a Čechami.

Ještě dnes těžko prostupné houštiny se změtí balvanů i celých ploch skalních vrchů navrstvených tak fantasticky, jako by čert stavěl zámky a sluje pro své rejdy, jsou dobrým úkrytem zvěře i lidí. Sem do těch míst utíkal nejen chudý pytlák, aby nasytil hladovou rodinu, ale i podruh a chudý chalupník, aby odnesl na zádech, či někdy i povozem trochu toho topiva. Vzít něco bližnímu, to je hřích, ale vzít „pánům“ to považoval za určité „právo“, uplatněné na kdysi společné občině jako rodové sounáležitosti dávno osazovaných krajin.

Na Javořici ke Studánce Páně a do těch hlubokých rozsáhlých skrýší se utíkalo ukrýt za každé války mnoho lidí. I za té poslední, v roce 1945, byly tu před ustupujícími Němci mnohé skrýše majetku a lidi. A sami Němci po 8. květnu dlouho odtud prchali.
Ve staré školní kronice obce Světlé pod Javořicí zapsal v roce 1885 František Lukšů o Studánce Páně: „Studánka Páně jest v pověsti lidu v dosti dalekém okolí, že u studánky této bude vždy zachráněn lid český od vojsk nepřátelských. Pověst ta vznikla z toho, že za velikých válek (snad třicetileté), lid okolní v lesích kol studánky před nepřítelem se skrýval a také zachráněn byl. Tuť vysvětlitelná důvěra v místa ta i v nešťastném roce 1866 lidu okolních vesnic, městysů a měst, jako ze Studené, Mrákotína, Telč a Počátek. Lid tehdáž přebýval zde po několik dnů, avšak před příchodem Prusů se ke svým krbům navrátil.

Největší úcty nabylo toto místo v letech padesátých. Ten čas byla léta velmi suchá a lid hojně utíkal se sem s prosbou o vláhu zemskou. Když pak nedaleko nalezena vyvrácena smrč větrem (snad Ferinou z Řásné) opačným směrem postavena a kamenem hrubým mezi kořeny se nacházejícím, v této poloze dále na živu udržována byla a ještě pak několik let blíže studánky stála, zvýšila se tím větší úcta k místu tomuto.

V roce 1854 postaven zde byl železný kříž s kamenným podstavcem od města Telče. Od ostatních poutníků vyzděna studánka a znovu urovnán kamenný stůl a kol něho byly zhotoveny dřevěné lávky. Stromy okolní okrášleny obrazy svatých a světic Božích, mezi nimi nejvíce obrazy Panny Marie. Nad Studánkou samou pořídili dal řásenský lesník pan Rajský stříšku“. Tolik zápis.

A tak dosud po okolí se udržují různé zkazky vážící se k Javořici a Studánce Páně. V dobách pronásledování nekatolíků v našich zemích byla Studánka shromaždištěm věrných víře otců. Bohoslužby se konaly u pramene na kamenném stole. Když při jednom shromáždění byli účastníci pronásledovateli překvapeni, vhodili kalich do Studánky, aby jej před znesvěcením ukryla.

Vodě Studánky připisují lidé nejen dobré, ale i léčivé vlastnosti, ba i vlastnosti zázračné. Dá-li mládenec čistého srdce z této studánky napít své dívce, dostanou se určitě za sebe a neodloučí se už nikdy. Studánka napojí svou věrností. Zázračná studená voda zahojí všechny bolesti a pochybnosti.

Mnozí a mnozí se napijí až dáleji, kde už zurčí pěkný proud vody a spěchá do světa potůčkem pstružným pak do rybníka Zejhralu, Karhova a dalších a dalších až říčkou Nežárkou do Lužnice a Vltavy a tou do Severního moře u přístavu Hamburk. Věčný život oceánů se napojuje pramínky a studánkami také našich chudých vrchů a lesů. Koloběh života se tak uzavírá.


Zakletá bába

Za Studenou směrem k Domašínu, u Medovy skály je na mapách uvedeno „Na Bábě“, „Pod Bábou“. Mnoho už jich není mezi námi, kteří vědí proč.

Stávala tam zkamenělá bába, balvan aspoň 3 metry vysoký a do šířky dobře 4 metry. Opravdu jako postava zkamenělé báby, zahalené, skloněné. Něco drží v rukách přitisknuté na prsou. Jak se tak sklání, řasnatý plášť ještě v posledním skoku se zavlnil než zkameněla, smutná, zarmoucená, že nemohla docela splnit svůj úkol. Proč zkameněla? Bylo to tak.
Každých sto let posílala prabába Javořice do světa své posly v lidské podobě, aby zpátky přinesli co voda, vítr, led, kapka za kapkou, zrnko za zrnkem odnášely. Ubývalo z té zahrádky kolem Javořice, až zůstávala jen holá skála, jak ukazuje Malý a Velký skalní vrch nebo Křemení či Homolí a tak všelijak pojmenované. Ovšem i lidé odcházeli. Sotva jen trochu odrostli, už hajdy do světa. Za chlebem, za živobytím, což jinak!

Prabába přikázala poslům: „Jděte a přineste sem nazpět kousek toho živobytí pro další léta těm, co zde zůstali! Přiveďte nazpět synky a dcery, kterým ve světě není dobře, ale pospěšte si! Dobře víte, od svítání do západu slunka smíte volat, žádat zpět, ale ne déle! Jinak vás Hercin, pán kraje, potrestá. Zkameníte a kdo ví, zda vás někdo osvobodí!“ Rozešli se do všech koutů světa, kam vítr zavál zrníčka z ornice, kam je zanesla voda, od pramínků až k ústím řek.

K večeru se vraceli zpět. Od Vltavy chvátala jedna z poselkyň, unavená babička. Nesla plnou náruč darů a za ní šel pěkný houfec navrátilců. „Pojďte rychleji“, nabádala je! Slunce se schovává za kopečky, Babí hora u Sumrakova už potemňuje, přinesla svůj díl. Poselkyně od Vltavy byla teprve za Zahrádkami. Tam přihodila právě kousek bohatství a chystala se k poslednímu skoku. Zadívala se k Maňhalkám a Vrchům. Co to vidí? Je tam plno mohyl. Což přišla pozdě? Nedomyslela, nedoskočila, zkameněla, jak slunce právě zapadlo.

A tak tam stála, v žalu a čekání celá staletí. Teprve nedávno, než se student vrátil na prázdniny zmizela. Říkali, že ten balvan rozlámali kameníci. Ne nerozlámali. Byla vysvobozena, když i na Vysočinu přišly lepší časy. Ale dětem chybí. Už si tak pěkně nezahrají jako „na Bábě“. Nevylezou po jejích zádech vzhůru a neuvidí celou tu zahrádku prabáby Javořice.


Vodní panny na Karhově

Ještě dnes je cesta do Planišť, vlastně jen pěšina kolem Karhova, romantická jako cesta do zvláštního světa. Planiště jsou samota mezi Horním Polem, Světlou a Klátovcem, v Zeleném údolí mezi rybníky Karhovem a Zejhralem. Už jenom jméno Planiště svědčí o plánění a kácení mohutného lesa Karhovu, části to pralesa na pomezí Čech a Moravy, kde se kdysi lovecké družiny neomezeně proháněly v královském hvozdu.

To kouzlo dávných časů se v těchto koutech stále drží a poznamenává povahu i všechnu práci lidí, všechno to mlčení a poezii samoty. Devadesátiletý děda Novotný, který se v Planištích narodil, vyprávěl, že na Karhově pobývaly i vodní panny. Setkal se s nimi jeho otec jako mladý chasník a často na ono neobyčejné setkání vzpomínal:

„Šel jsem jednou pozdě večer ze Studené přes Horní Pole kolem Karhova domů. Pes Cikán, to se ví, se mnou, jako vždycky. Ten byl vycvičený tak, že se neprozradil. Ani nešpetl, kdepak štěkat bez pokynutí, když jsme čekali třebas na zajíce. Bylo pod mrakem, ale začal trochu svítit měsíc. Když jsme přišli na Karhovskou hráz, na tu naši cestu do Planišť, pes nějak zneklidněl a zatahal mě za nohavici. „Nu, nu, co je?“ povídám. „Dej pozor!“ Už se blížíme k můstku přes potok od Klátovce, když jsem ucítil vůni opékaných ryb a uviděl na pokraji Karhova ohýnek. Kolem něj sedělo – leželo několik polonahých běloučkých panen a nějak snivě, vábivě zpívaly.

Tichý jejich hlas jako by z vody do daleka vlny roznášel. Byly to vodní panny, o nichž jsem slyšel vyprávět. Šplouchaly se na kraji rybníka, kdy byla pěkná písčitá tůňka. Když jsem se přiblížil, jejich hlas škádlivě sílil a zase slábl, kývaly na mě, hrály si, vystavovaly měsíčnímu světlu svůj bělostný lesk, nabízely voňavou rybí pečínku. Jaká to krása se odrážela ve vodní hladině! A k tomu ten vlnivý kouzelný hlas! Ovíval všechny moje smysly. Přemáhal jsem se, oči přivíral, ale marně! Celý zmatený sešel jsem z cesty, blíž a blíž k vodě! Asi bych se utopil nemít toho našeho Cikána! Cítil a viděl víc, zřetelněji, jako všechna zvířata, co se slepá rodí.

Začal najednou zuřivě štěkat a dorážet nečekaně k ohýnku. Vodní panny překvapeně ustaly ve zpěvu, táhle vykřikly a hup do vody. Zašplouchalo to, voda se rozčeřila, jen jsem viděl chumel těl, nějaké bělostné pláštíky a hleďme, hleďme, k nebi vzlétá hejno bílých ptáků. Nu ano, labutě to jsou! Krouží chvíli nad dohasínajícím ohýnkem a mizí v měsíčním světle. Vodní panny se proměnily v bělostné labutě.

Vzpamatoval jsem se a v doprovodu věrného Cikána došel pak přes Borkovinu domů.“ Dnes, kdy v Planištích buší do dálek elektrické buchary uměleckého kovářství, vodní panny už na Karhově stěží uvidíme! Ale bělostné hrdé labutě vznešenými pohyby čeří občas hladinu Karhova. Možná, že patří k onomu hejnu vodních panen.

(4× Ludvík Sadílek: «Zkazky a pověsti od Javořice»)

Karhov z Javořice
Karhov z Javořice

Antonie se doma rozplývala nad světovou výstavou (Vídeň 1873) a všem o ní doširoka vykládala. O výstavě a vystavených exotických předmětech pak obyčejně vyprávěla na výletech, které se o letních nedělích začaly pravidelně pořádat z Žirovnice do nedalekých Proboštin. Zúčastňovaly se jich především řemeslníci s manželkami a dětmi, ale i obchodníci a místní úředníci včetně pana poštmistra, leckdy i svobodní tovaryši, kteří měli zálusk na nějakou dospívající dceru. Na tomto oblíbeném výletním místě dal totiž nedávno probošt Petr Weber vystavět veliký dvůr. Výletníci se obyčejně usadili pod břízami a okrasnými stromy na donesené deky a přehozy, vybalovali jídelní koše, ženy si dávaly vzájemně ochutnat vlastnoručně připravené speciality a předávaly si recepty, muži popíjeli pivo z lahví a vedli nevázané řeči o všem včetně politiky. Tyhle oblíbené sedánky v přírodě, s fascinujícím pohledem do kraje a na horu Javořici mnozí milovali.

(Miloš Konáš: Nový svět, 2006)

[POZNÁMKA: Pozůstatky dvora prý byly zbourány v 80. letech. Dodnes je z těch míst (49.2695 15.1659) pěkný pohled k Javořici.]


Jezdili každou sobotu bryčkou do nedalekých lázní Svaté Kateřiny. Ty se začaly stávat módními, i když byly téměř k nenalezení mezi lesy a kopečky Vysočiny. Přesto se tu objevilo vždy pár hostů, nehledě na roční dobu, trpících obezitou, neboť se tvrdilo, že místní prameny, vyvěrající z kopců kolem vrchu Javořice, jsou léčivé a na tenhle neduh vhodné. Bohatých a tlustých lidí, svolných své tělo potrápit čtrnáctidenní dietou přibývalo a někdo se také potřeboval na čas šikovně schovat, k čemuž byly lázně Svaté Kateřiny ideální. Navíc, ona radioaktivní voda, vědecky potvrzená, měla mít údajně vliv na potenci i na početí, což sem zavedlo nejeden bezdětný, ale bohatý manželský pár, či jednotlivé ženy, které tu manželé zanechali a navštěvovali je toliko ku konci týdne. Tak se stávalo, že některé ženy opravdu otěhotněly, když samy vykonávaly denní procházky do okolních lesů, kde často místní dřevorubci káceli stromy a jejich těla voněla potem, smolou a tabákem.

(Miloš Konáš: Bratrská tolerance, 2011)


Lázně, jimž se v okolí všeobecně říká Kateřinky, se nachází poblíž kopce Javořice, v lesích, kam vede jen úzká štěrková silnička. Byly známé už v šestnáctém století za Adama I. z Hradce – a často navštěvovány od rozličných vzácných hostů. (…) V padesátých letech se kousek od pramene postavila nová budova a otevřela ozdravovna pro děti s aspiračním onemocněním, hlavně pro čistý vzduch Vysočiny. (…) Soudruh Jírava (…) za post ředitele ozdravovny vděčil Antonínu Novotnému, se kterým prožíval dny plné strachu a nekonečného čekání, na koho Němci ukáží, aby vystoupil z řady na apelplacu v koncentračním táboře Mauthausen. (…) Josef Jírava teď chodil s Antonínem Novotným každé ráno do lesa na houby. Vyšli z kanceláře dětské ozdravovny a hned nad kaplí svaté Kateřiny se dali doleva, do vršku, a dostali se až na mýtinu, odkud měli kopec Javořici téměř na dosah ruky. Zaujala je vždycky taková malá loučka plná cvrkajících a skákajících koníků a oni si sedli na pařezy a dívali se průsekem do kraje. «Necítíš se takhle lépe než v těch funkcích?» zeptal se Jírava.

(Miloš Konáš: Zažil jsem rok 1968, 2018)

[POZNÁMKA: «Jsou to jen zachycené vzpomínky. Jména nepolitických osob uvádím smyšlená a jejich příběhy neodpovídají skutečnosti,» uvádí autor na první stránce. Nu, románové pojetí událostí srpnových dní ostatně již dávno převládlo…]


Pak ale nastalo období temna. Živí hrdinové byli umlčováni, někteří i likvidováni, další přinuceni k emigraci a mrtví, kteří už nemohli nikomu překážet, ti byli odsouzeni po dlouhou dobu k bezvýchodnému zapomnění. Byly ale i tehdy výjimky. Jednou z nich bylo vybudování Památníku padlým letcům 311. čs. bombardovací perutě v roce 1976 TJ Sokol Třebíč v lese pod Javořicí a vzápětí pak i všem stíhacím perutím v roce 1978.

(Příslušníci československého letectva v RAF, 1999)

[POZNÁMKA: Doplnění poskytl Jiří Pelikán: «Není po něm památky. Pomník stál u cesty na pravé straně rybníka, při cestě na louku od Lhotky. Dříve se tam chodilo koupat a v létě na ní býval tábor.» Dnes zde na letce i skauty upomíná venkovní zábava zvaná geocaching, a to prostřednictvím «keše» s názvem Země zaslíbená (GC7R70K)]


Zdeněk Šeřík zemřel 5. 10. 1984, dva týdny po dovršení pětašedesátin. Dva měsíce před smrtí pod tlakem neutěšené životní situace odevzdal do nakladatelství rukopis sbírky s pracovním titulem Přelet přes horu Javořici (podle předposlední básně) a s alternativním názvem Nedokončená (podle básně poslední), který se faktem smrti prosadil jako titul pro sbírku nejpříznačnější. Motiv «deváté vlny» odcházení prolíná celou sbírkou, také počtem devátou, je však zároveň kontrapunkticky provázen stejně naléhavým «vzdoromotivem» neskončenosti života i poezie: «Však z prachu země opět vstanem / my lidé budoucí / abychom zkusili to znovu / na zítřek veršem zatlouci.»

(Literární měsíčník, 1988)


Rád vystupuji na horu Javořinu, abych na jejím hřebeni prolezl bukový prales a podíval se na Slovensko, a stejně tak na Javořici dominující Jihlavské vrchovině, kde to voní smrčím a odkud nahlížím do Čech. Napadá mě, jak hojné musely být u nás javorové porosty, jestliže obě nejvyšší jihomoravské hory jsou nazvány po nich, a navíc ještě i další, jako například Vlárský Javorník.

(Miroslav Myška, ‎Miloš Budík: Jihomoravský kraj, 1988)


Kořeny Březinova rodu obrůstají jihozápadní pilíř mohutné horské hradby, pohraniční českomoravskou horu Javořici, jež je s přilehlými masivy rozvodím řek i hranicí mezi katolíky a evangelíky. Pod Javořicí vyvěrá Studánka Páně, v jejímž okolí narážely na sebe protichůdné cesty horských hledačů Boha. U Horních Dubenek byl dokonce zbarven krví katolíků a kališníků rybník Krvavec.

(Anna Pamrová, Bohuslav Pernica: Otakar Březina intimní, 1947)


Lid polní a lesní studánky, ověnčené pomněnkami, vřesem a jahodím, miloval a dával jim krásná jména: Stříbrná studánka, Křemelová studánka, Dobrá voda a podobně. Hledal u nich posilnění i duchovní, a to nejen v dobách, kdy musel svou víru skrývat do lesních hlubin (Studánka Páně na Javořici, Studánka nadějí na Křemešníku …).

(Kolektiv autorů: Stavitel chrámu. Památník básníka a myslitele Otokara Březiny, 1941)


Bonus


Byli jsme teď například jednou na houbách pod Javořicí na Českomoravské vrchovině a měli jsme to štěstí, že jsme za chvíli našli obrovské množství hub. Udělali jsme si pár řízků a zbytek nasušili. Jinak – rodina to snáší výborně a fandí mně.

(Miroslav Sládek: To, co mám na mysli, je svoboda, 1995)


A jak o Javořici psaly noviny, to si přečtěte ZDE.


Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: