Demence na Šacberku

16. ledna 2021

Když se nechce, je to horší, než když to nejde.

Nemůžeme se dočkat, až někdo soudný laskavě zvýší ten přichcíplý vysílač o 20 metrů, aby na Šacberku konečně mohla být postavena rozhledna vysoká aspoň 40 m.

Ti, kteří hovoří o nejvyšší možné patnáctimetrové vyhlídce, která by tím byla asi dvakrát nižší, než jsou stromy, které zde již standardně rostou, jsou idioti a měli by zemřít na mor během pumového útoku.

Jistě není náhoda, že poslední zbytky rozhledny – a tím i rozumu – mohli občané na tomto jihlavském vrchu spatřit za pana Adolfa v roce 1940, tedy před více než 80 lety.

▲ Pohled k Šacberku (jinak též Rudný 613 m n. m.) z Javořice. Jak je zřejmé, nedomrlému vysílači Českých Radiokomunikací chybí obvyklá špička. Alespoň jako na spodním obrázku vpravo by to mělo vypadat. Další variantou je umístit TV anténu na rozhlednu. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo přemístit vysílač na vrchol kopce, tentokrát i s funkcí rozhledny.


«Jihlava se 80 let snaží obnovit rozhlednu na Šacberku» (iDnes.cz)

#Jihlava
#ČeskéRadiokomunikace
#nechcismus

FOTO: Javořice nad kostely

S Javořicí vyfoceno již 53 kostelních věží

Díky 166metrovému stožáru je Javořice z dálky dobře identifikovatelná. Odkud odevšad shlíží na skvělé kostely v okolí, stavěné nezřídka rovněž na vyvýšených místech?
Jinými slovy: které kostelní věže a vížky z Javořice (také) uvidíme? Tyto fotografie napoví. Celý článek →

S čistou hlavou

Je to tu. Stanislav Bernard postavil rozhlednu přesně tak, jak kázala Prabába Javořice. Tedy zaprvé ocelovou, zadruhé přistavěnou k jiné věži (komínu), a do třetice ve spolupráci s firmou Excon, která se na podobné konstrukce specializuje. Nakonec to sice svedl na nějakého Jardu z Brunky, ale my víme.

S čistou hlavou tak nyní můžete hledět k Javořici z rozhledny humpoleckého pivovaru Bernard, neboť tento pohled vás nebude rušit zbytečnými detaily. Tato rozhledna jistě nabídne (stejně jako věž kostela sv. Mikuláše) vynikající obzor města a jeho okolí; z celé Javořice však, podle hrubého odhadu, může být vidět nanejvýš špička vysílače. Možná ji návštěvník postřehne jen večer, když těsně nad lesem, kdesi v dáli, se zamihotá blikající červené světélko…

Aktualizováno.
Podle přesnější předpovědi vychází, že pivovarská rozhledna by musela být dvakrát vyšší, aby bylo vidět to, co na obrázku. Kopec u dálnice je zkrátka příliš vysoký. (Byl-li by tam vykácen průsek v délce asi 1 kilometru, možná by tedy stačilo jen nějakých 15 metrů navíc. ;⁠) )


Deník (2019)

31. 12. 2019
Ohlédnutí za silvestrovskou akcí na snímcích Jiřího Daňhela a na videu Jos. Matouška.

Mediální šum ohledně «zákazu vstupu» letos nejmíň polovinu účastníků odlákal. (Pan Mazal z KČT Telč to ilustroval na příkladu samolepek, kterých se prodalo 530, zatímco jindy i 1200.) Úbytek turistů ale nebyl na závadu, aspoň se «oddělilo zrno od plev». Ti skalní přišli jako vždy; mnozí nejvyšší bod jihozápadní Vysočiny navštívili mezi 21. a 30. prosincem a v první dva lednové dny.

24. 12.
Javořice opět cílem před-štědrovečerních procházek (stejně tak i v neděli 22., soudě ze zápisů v návštěvní knize). Průjezd dvou psích mnohospřeží s vozíky, asi otec se synem. V zatáčce u přístřešku na mne volali «Ať žijí!», ale taky to mohlo být něco jako «Ačí!» a určeno psům. Mlhavý obrys Alp. Mám teorii, že když všichni sedí doma u pohádek, nejsou ve vzduchu emise z dopravy a průmyslu, čímž se dohlednost zlepší.

18. 12.
Jarní den, 10 °C. (Před rokem touhle dobou se na Javořici už týden běžkovalo.) Všichni na procházkách. Na Javořici ale celkem nikde nikdo. Klid od pil i strojů. Přes mýtiny skáčou srnky.

Ohýbej stromek, dokud je mladý 18. 12. 2019 Nad Světlou, 18. 12. 2019

17. 12.
Inverzní mlha. Nad 800 m n. m. polojasno. Silueta hor na západním a severozápadním horizontu (Kleť, Špičák atd.) nebývale ostrá. Dnes musela být výborně vidět i Sněžka. Škoda, že rozhledna byla zrovna zavřená. Duet motorových pil kdesi jihovýchodně pod vrcholem. Polední 140sekundová zkouška sirén na počest obětí ostravského incidentu. Na vrcholu Javořice slyšitelná (ve směru od Počátek) i přes poblíž hlučící vyvážečku.

Studánka «Pod Javořicí» Mlha nad Světlou Vlevo Kleť, vpravo Chlum 1191 m n. m.

8. 12.
Výborná dohlednost. Takže Alpy jako obvykle. Dokonce i v noci je z Javořice něco vidět…

Jak rychle se vlci objevili, tak rychle zmizeli. Mýtická vlčí smečka na Telčsku prý mohla být téměř rozprášena, domnívají se ochránci přírody a ukazují na spiknutí chovatelů a myslivců. Zprávu přinesl bulvár Aha! (a nikdo další). Ještě že vlci nečtou zprávy.

3. 12.
Pěkné počasí. Zdálo se mi to, nebo v dálce zahřmělo? Na zmrzlé zemi poprašek. Dva pilaři nad Světlou, jeden velmi družný: «Nazdar, co tu hledáš? Nevidíš, že se tu řeže, ku⁠rva?» Z nejtmavějšího Celý článek →

Starý pár hledá pokoj v Jihlavě

30. 11. 2020

Pokoj,
nebo smrt

Každoročně Javořici navštíví přes 500 turistů z Jihlavy.
Kdyby jediný z nich pomohl těm dvěma z inzerátu, vesmír by se stal lepším, jak věří všemožní pozitivisti (99 % jich bydlí ve městech).
Ale především byste jim pomohli vybřednout z pekla.

My jsme jim pro začátek poskytli alespoň pěknou e-mailovou adresu.

Neradi vás prosíme, ale pomozte – můžete-li.

Pokračovat ve čtení „Starý pár hledá pokoj v Jihlavě“

Rybník s (audio)příběhem

22. srpna 2020

Letní povídka
Rybník s (audio)příběhem

Teplá srpnová noc kdesi na pomezí jižních Čech a západní Moravy. Na louce u rybníka pozoruji hvězdy. Když se jich nabažím, přesunu se na lavičku blíže břehu, abych mohla pohodlněji planě meditovat a filosofovat. «Po osmé večer je přece dovoleno vše / je dovoleno čistému vše čisté / Proč jen slyším tu samé duše nečisté? / Na břehu rybníka snad řvou fašisté» vybavím si špatnou báseň, která jako by z pera vypadla Ivanu Jirousovi, ale ona mu z něj snad nikdy nevypadla, protože má zkrátka chabý rým, a hlavně nekončí zvoláním «Uí!» nebo «Ou!». Báseň, která mne tu jednou napadla, když jsem v tomto rybničním zákoutí slyšela rozjařené rekreanty halekat obzvláště hlasitě a zároveň naprosto tupě. I když, jak o tom člověk přemýšlí, ono vlastně není tupého halekání. Řvát u rybníka banality jako na lesy, na tom není nic tupého; maximálně tupě přirozeného.

Opilí muži si zkrátka jen musí dokázat, že jsou opilí, třeba i se svou ženou po boku. Ono to hlasité «BA!» nebo «HUA!» zní v noci přece tak skvěle, s ozvěnou od lesních stěn. A ještě když s sebou vezmou děti. To se pak letní nocí nese rafinované «KNIHOVNA!», «PĚT! ČTYŘI! TŘI! DVA! JEDNA!» a konečně «ODPÁLIT ATOMOVKU DO VESMÍRU!». Ale také obavy maminky, aby si z těch skřeků nějaký myslivec nevzal ponaučení, že se někdo topí, a nezavolal hasiče. Maminka přenese své obavy na dítka, která se začnou bát mimozemšťanů nebo «zlých lidí, kteří sem přijdou». Hlava rodiny pochopitelně odpoví, že dokud je tu s nimi, nemají se čeho bát, ale strach dítek neustává, a tak za chvíli naštěstí všichni odejdou zpět do chatek.

Ale že občas v noci přitáhnou jakési karikatury trampů, které začnou dělat takový rámus, až z toho i mladá ostýchavá dvojice vyjde ze stanu, aby zjistila, co se to venku děje, načež je jí sděleno «Dlouho vás s*át nebudeme, hned za svítání valíme do p*dele.» a z reproduktorů spustí horrorcoroví Řezník, Hrobka a Pitva, to vše doprovázeno hurónským «zpěvem» těch, kteří «dlouho srát nebudou», nad tím – řečeno s básníkem Jirousem – člověku zůstává rozum i ču*ák stát. Ale když se nad tím člověk opravdu zamyslí, ono je i takové neurvalé chování vlastně docela lidské. A nic lidského by nám přeci nemělo býti cizí, pokud do toho alespoň nešlápneme. Hlavně u toho rybníka.

Sleduji, jak hvězdy kmitají na vodní hladině. Nahoru a dolů. Jako milenci. Milenci? Někdo jde. Jdou dva. Nevidím je a asi ani oni mne. Vidím jen jejich světlo, od nehož pokorně odvracím hlavu, jako když malé děti zavírají oči, aby nebyly spatřeny. Už už se vám zdá, že světlo svítí přímo na vás, ale často je to asi jen boční paprsek, a majitel svítilny o vaší přítomnosti nemá tušení. Nevidím je, a pokud ano, odvracím obličej, aby neodrážel světlo baterky. Slyším, že mají ručník a domlouvají se, že ho dají přes kámen, patnáct metrů ode mne. Nemám o tom nejmenších pochyb. Jak řekli, tak jistě i učiní.

Milenci v noci splynuli s mezí. Ztratili se z dohledu, aby se zjevili k poslechu, podobně jako musí obloha pohasnout, aby se rozzářily hvězdy. Zvuk intenzivních polibků vystřídal svist zipu a za okamžik se ozval její první tichý vzdech. Za měkkého rytmického klapání v oddychování zrychlila a občas přešla ve slastný sten. Zvuk chůze v žabkách se mísil s kvákáním žab. Intenzita jejích vzdechů postupně sílila k bodu, kdy některé, už podobny výkřiku, se setkaly s tichou ozvěnou. Vydechla «Bože!» – a po třech minutách bylo ticho. A pak to začalo znovu. Celý článek ›

Javořice z telčského náměstí

3. února 2020

Z Telče vybíhá alej V Lipkách, vedoucí okolo hřbitova s pěknou budovou obřadní síně z let 1978–1982. A to v zajímavém směru, neboť kdyby alej pokračovala pořád dál, došla by až na nejvyšší bod širé Vysočiny.

Podobnou hříčku ale obsahuje i samotné náměstí. Při pohledu od hotelu Celerin se v průhledu mezi věží sv. Jakuba a střechou zámku zjeví přes 9 km vzdálený stožár vysílače. Třebaže to trochu hatí stromy v zámeckém parku. Kdyby byl vrchol Javořice holý, spatřili bychom budovu vysílače i oddychující turisty.

Z 522 m n. m. až k 837 m n. m. – v jediném pohledu



Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

Nahoru ↑