«Mnichova skála» a Pařezitý rybník v roce 1900

26. listopadu 2018

Je libo doutník na mýtině?

Mnichova skála. Črty z domova. Napsal Frant. Novák (Fanči Markové.)
V Brně, 27. ledna 1901


Jak jsou ta místa dnes vzdálená! Rozletím-li se drahou – tu za den jich nedostihnu… ale vzpomínka přenáší mě k nim přes celou Moravěnku v jediném okamžiku.
Podávám ti ruku, krásná průvodkyně má!
Zajděme si jedenkrát ve kraj mládím posvěcený, k západní straně do Českomoravských hor, podívejme se na místa ona — ukrytá jako závojem začarovaným a proto širšímu světu neznámá, pokochejme se vůní staletých lesů tam rostoucích, občerstveme se lahodným výdechem rybníků mezi lukami a lesy ukrytých!


Jak milují tě mé sny, neznámé, vzdálené zátiší!
A přece zde, zde v kraji, v mém novém domově, jaký to luzný kraj ve své rovinné jednotvárnosti! Zde šumí moře klasů a zelenají se řady kultur na polích kolem osad a kolem hospodářských dvorů o samotě stojících, ale z dálky vanou k oknům mého příbytku vonné větříky jarní, odnášející s sebou vůně rozkvetlých květů v knížecím parku lednickém. Zde strmí Pálava jako veliká hráze, a nebýti té, jak bláhově se můj sen mnohdy domnívá, bylo by viděti až k dálce, k dálce západní… až k bývalému domovu!
A co tam, co tam u tebe, rodný můj kraji v dálce?
Zastrčené vísky o několika šindely pobitých statcích, pár chaloupek pod došky, pazderny opodál a začátek kamení a téměř konec chleba. Jen lesy zakrývají tvou chudobu.
Ale není ona přece tak ukrutná, tak bolestná!
Spíše uskrovněním bych ji mohl zvati:
Jeť chlebíčka i na horách! Třeba byl černý, ale jest jej přece! I v té nejmenší chaloupce… Jaké nádherné scenerie skrýváte však, ó hory, ve svém náručí! Kde hledati zde podobných zátiší, podobných skal, pasek, lesů, luk, vrchů, kamenných polí, hor korunovaných navršenými balvany žulovými?


Zavedu vás k podobnému místu. Jako v pohádce: Mezi lesy stojí hora…
«A jaká pak je ta hora?» snad se ptáte.

«Mnichova skála!» odpovídám. Na mapě generálního štábu naleznete trigonometricky označený její vrchol v sousedství Javořice, 735 m vysoký. Ze zelených vršků prastarých stromů vykukovala do loňska nejvyšší její skála, navršená jako gigantická zeď obrovitou rukou přírody. Ale nyní život zvítězil nad mrtvou hmotou! Stromy přerostly ohromné ony skály, a kolébající se vršky jedlí zakryly snivou, dalekou, čarokrásnou vyhlídku…
Balvany skal leží rozházené od úpatí až k vrchu.
Čněly zajisté v pravěku jako dosaváde zbylá část na nejvyšším bodu hory na způsob navršených ohromných sloupů zde vůkol k nebi, a jenom ruka času řítila jejich kvádry poznenáhlu dolů — až vypadají nyní jako rozseté, jako mrtvoly rozházené bez ladu a skladu, jako zkamenělé proudy vod, řinoucí se s návrší dolů, až daleko, daleko dolů…


Od Řásné přejdeme veselý horský potok, odtok to Pařezitého rybníka. Krásné lesy všady rozprostírají se kolem nás. Hladiny rybníků probleskují svými zrcadly na lukách před námi.
Za malou chvíli vstoupneme sami pod lesní krov.
Bílá hraběcí silnice vede jejich šumným ústraním.
Však potřebí za malou chvíli dáti se na levo.

Několik metrů jen, abychom spatřili perlu tohoto zátiší, Pařezitý rybník
Viděl jsem «mořská oka» na Tatrách a šumavská jezera leskla se kdysi také u nohou mých. Jezero Erlafské kynulo mi z rámce lesního mezi velikány alpskými… ale palmu prvenství dávám přece jen tobě, skrytá pohádko hlubokých vln dřímajících mezi lesy…

Avšak neděje se tak z ješitnosti jenom vlastenecké!
Nikoli!
Stačí prochoditi žárné letní dopoledne na veliké té hrázi vroubené staletými buky, stačí usednouti na některý z vysedlých balvanů, když slunko chýlí se k západu, a rozteskniti se zatikáním osamělého ptáka, zarmoutiti rybou, která marně zatouží k slunci a k obzoru nebes a vymrštivši se ve svých letech, zase nucena jest zůstati dole v hlubině, stačí uslyšeti zvonky pasoucích se na kraji lesů stád, stačí jedenkráte vrhnouti se bez bázně v náručí tvých studených, ach, i v žáru letním tak svůdně studených vln, a nechat se unášeti jejich vděky a doplavati kamsi daleko, daleko až ku středu rybníka – malého horského jezera! – daleko ku středu, odkud lze rozeznat pouze kontury hráze a hor, a modro nebes míti nad hlavou a děsnou hloubku vodní pod sebou: a potom člověk nezapomíná, nezapomene, a vždy po tobě se rozteskní.

Pařezitý rybník (1931)
Polovypuštěný Pařezitý rybník na pohlednici z r. 1931

Ať dneska třeba sníh zavál vděky tvého okolí, jak rád kráčel bych po tvé hrázi chodníkem od hajných vyšlapaným, jak rád pokochal se pohledem na zamrzlou tvou hladinu, na bílá temena vrchů nad tebou, na sněhy zaváté lesy okolní!
A což teprve v létě!
Což na jaře, když vše voní a jásá a všecko okřívá slunným štěstím! Což na jaře, kdy sám starý pan fořt radostně pokyvuje šedou hlavou a pouštěje mraky dýmu ze své dýmky vychází s tlustým panem řídícím podívat se do svého revíru!
Jak usednul bych rád ve společnosti těchto milých lidí k studánce, kterou nedaleko tebe, u cesty v mladém houští dal starý pan fořt upraviti; jak občerstvil se rád douškem křišťálové oné vody, usedna na kamennou lavičku u ní se nacházející, s jakou radostí poslouchal zurčení tvrdého pramene o žulové kameny zvonícího! S jakým zájmem sledoval krátký běh ledových jeho vln k Pařezitému rybníku pospíchajících!


V srpnovém žárném dni na svátek Panny Marie jsme tam jedenkráte odpočívali!

Společnost z města: Dva co se měli rádi, dosti staří, aby mohli býti rozumní a přece mladí nadšenci, naivní, stydliví milenci – dva co se mohli mít rádi a neměli; dva lhostejní měšťáci, zbloudilí sem z velkého města; já – neúnavný návštěvník každoroční – i letos zavítavší.
Vzduch voněl vůní pryskyřice.
Z rybníka nesl se sem chládek, který tak mile občerstvoval. Krátké občerstvení u studánky – a pak šlo to oklikou kolem celého téméř jezera vzhůru k Mnichově skále.
Půda lesní, na kterou jsme vstoupili dostavše se za bukovou alej na prastaré hrázi, pokryta byla rašeliníkem a mechy. Místy houpala se jako pérová pohovka. Místy propadla se a kořeny stromů čněly nad sesušenou půdou jako spletití hadové, jako ramena v zemi ukrytého svícnu, z jehož středu vypínaly se jedle, ohromné jedle horské.


Velký pařezitý rybník, květen 2007
Velký pařezitý rybník (květen 2007)

Pak vyletěl svah prudce vzhůru.
Balvany žulové, místy několik metrů vysoké a široké, činily vzestup náramně obtížným. Malinové trsy, jichž houštinami bylo dlužno se protlačovati, tahaly za oděv, poutaly kroky a překácené kmeny vichry zlámané přehrazovaly neustále náš pochod. Za to ale jaká odměna, když poslední proud balvanů byl šťastně překročen!
Zde leží tedy opětně zátiší ono před našimi zraky!
Poslední překážka zve nás výše!
Vystoupit nahoru.
Dámy se obávají a zůstávají dole.
Kyprý mech na terasovité skále zve je k usednutí v libém chládku, ale my, což my! My se nebojíme a lezeme vzhůru ku skalám, na dvě skupiny rozděleným. Jedna, nedostupnější, korunována jest stříbrnou skleněnou bání na vysokém sloupu stojící!

Ale vršky stromů nyní i ten přerostly.
Vylezeme na druhou, stejně tak vysokou zeď skalní, ale schůdnější a pohodlnější a oddáváme se sladké siestě odpočinku v den sváteční zde v pustém koutě mezi lesy a skalami, kde dole, hluboko dole mezi stromy pod námi jeví se hladina Pařezitého rybníku – zatím co v městě, z kterého jsme sem zavítali, hraje koncertní hudba pohodlným měšťákům…
Kvapná svačina odbývá se tady mezi vrcholy jedlí – a pak siesta dne svátečního, spojená s hovorem s dušemi přátelstvím spřízněnými, nás zplna objímá.
Modrý kouř doutníků nese se tiše k tichému nebi.
Melancholie starého domova a vzpomínky na nový domov v dáli obestírají mysl…

Zde v těchto skalách dlel kdysi mnich – poustevník!
Vzpomínka na jeho pobyt zde dala skále jméno «Mnichova».
Jak prosté a vznešené to muselo býti srdce lidské, které hledalo svou útěchu v místě kdysi zajisté mnohem nedostupnějším, nežli jest dnes.
–– Dlíme dnes na skalách…
Sami jsme tu: poslední z mladé gardy kdysi sem až se toulající na výletech a vycházkách! Okamžik jsme tu pouze – a rozejdeme se opětně: každý jinam, každý k jiné dálce!


Míchova skála (cca 1910)
Míchova skála (Vlastivěda moravská: Telecký okres, vydáno 1913)

A jací lidé bydlí v tomto podivném kraji?
Takoví lidé bydlí v podivném tomto kraji:
Vešli jsme do řásenského hostince. Živnost hostinskou provozuje tu hospodář jako vedlejší zaměstnání.
Dům velký, upravený, zámožný.
Kamenné, vysoké zápraží, u něho pumpa, něco dále hnojisko.
V šenkovně a jizbě zároveň v rohu u oken čistě vydrhnutý stůl, obrázky svatých a světic božích v rohu; lůžko v druhém; ohromná pec v třetím a «šentyš» (pult) ve čtvrtém.
Stařenka, bezpochyby stará služebná nebo babička, stojí u pece a válí těsto na válu položeném na malém stole.
«Dobrý den, panimámo!»
«Dej Pánbů dobrýtro!»
«Máte něco jíst, něco, co bychom mohli dostat k jídlu, panimámo!»
«E, co bysme měli.»
«Snad máte máslo!»
«E, kdebysme měli!»
«Snad vejce tedy!»
«Alekde! Máme málo slepic, a ty eště nic nenesou!»
«Snad salámy!»
«I toto!»
«Tedy kousek chleba aspoň!»
«Inu ne! Pečeme akorát!»
Pražák, člen naší společnosti, upozorňuje, že naproti má svůj krám kupec.
«Bude mít snad vajec!» povídá. «Zajdu tam a snad nám je zde nějak upraví.»
Ujednáno – vykonáno!
Za veselosti nás i dam, trpících hlad s námi, donesl plné kapsy vajed, a ostatní dal do klobouku, který nesl v rukou.
«Panimámo! Uvařte nám ty vejce! Zaplatíme rádi!»
«Ale! Nemáme oheň!» flegmaticky stařena zase dala odpověď a válela dále těsto.
«Tož udělejte, matko, nebo vám tu umřem hlady!»
«No, to ano! Udělám tedy, udělám, ale musejí počkat!»
«A což pivo, máte?»
«Bude tam eště; šak pantáta jel do Telče a v poledne doveze čerstvé flašky. Nevím, bude-li jim tole šmakovat; je tam od úterka.» (Dnes byla již sobota!)
Jeden žíznivý člen dal si sklenku této «rarity». Vsypal do ní dvě lžíce soli, aby se z «piva» nerozstonal; půl vypil, druhou vylil oknem.

O půl dvanácté konečně došla služka, mladé, kypré děvče. Rozdělala oheň na ohništi až chrastí vesele zapraskalo, vyndala chleba, kterého, jak se ukázalo, měli ještě celý bochník, a za chvíli donesla mísu vajec na tvrdo uvařených.
K dvanácté skutečně dojel hostinský a jeho žena, a krise byla zažehnána.
Pěkně uvítal, ruce podal, politoval, pro pana fořta a pana řídícího poslal, co měl, snesl: čerstvé uzeniny, máslo, pivo, a jaké pivo!
Jako by starý pán ze zámku byl poslal ono z té bečky, co na ní «v parlamentě» kocour sedí!
Došli jsme sem více méně jako neznámí.
A jak jsme se loučili, když měsíc svítil nad krásnou krajinou?
Jako staří přátelé, dávno známí, z dávna milí a čekaní.
Zaplatili jsme svůj řád.
«Co jsme dlužni za vaření vajíček a buchty?» (ty nám upekli odpoledne) tážeme se.
«Ale kde! Co by byli dlužni za to. To máme doma! Za to nic!»

Takoví tu žijí lidé!


[POZNÁMKA: Tolik článek z Lidových novin; z dob, kdy se tyto ještě daly číst. No řekněte, změnilo se za těch 120 let na staletém rybníce a tisícileté skále něco? Snad pouze «skleněná báň na vysokém sloupu stojící» z vrcholu skály zmizela a výška se o čtyřicet metrů zpřesnila.

Kdyby jen autor věděl, že tu svoji strmící Pálavu může zahlédnout i z Javořice (viz ZDE), jistě by hned přispěl korunou do sbírky na rozhlednu, i se svým pražským kumpánem a dámami…

Dokonalý je popis cesty od (Velko-)Pařezitého rybníka na Míchovu skálu se všemi malebnostmi a nástrahami přírody. Tak jako v roce 1901 už to nikdy nikdo nepopíše. My jsme se o totéž pokusili, před objevením této skvostné archiválie, ZDE.

Mimochodem, podle jiných pramenů (Vlastivěda moravská: Telecký okres) zase trať «na Mnichu» a jméno «Mnichova skála» upomíná na zaniklou ves Mnich. Můžeme se také blíže dopátrat autorovy múzy Fanči Markové, která možná pocházela z Řídelova (dříve prý Řitelov), neboť odtud vzešla říkanka o jménech zdejších pěti gruntovníků: Kantor Marek vyhlídal z komína na Brabence.]


Velkopařezitý rybník, léto 2002
Velký pařezitý rybník (2002)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: